Musíme je chtít?! O sociálních nerovnostech a roli, kterou při tom hraje naše vzdělanost.
V dětství a mládí se učíme nejrůznější věci a dosahujeme různých úrovní vzdělání, finanční situace a životního prostředí. To znamená, že sociální nerovnosti existují. O těch se ale příliš nemluví a dělá se, jakoby všichni lidé mohli v určitém věku dělat to, co všichni ostatní, kdyby jen chtěli. Avšak tuto normu vytvářejí ti, pro které je dosáhnutí vysoké životní úrovně nejjednodušší.
Pondělí ráno, 1. hodina: Písemka z matiky.
Samira se v neděli učila s maminkou, která pracuje jako fyzička, skvěle se v matice vyzná a může jí dobře pomoc. Dobře vyspaná, poté, co se zdravě nasnídala, jde Samira v dobré náladě ráno do školy.
Jasmína musela o víkendu hlídat svoje dva sourozence, protože její rodiče byli v práci. V noci skoro nespala, protože její sestra je nemocná a hodně kašlala. Poté, co oběma připravila snídani a odvedla je do školky, přichází těsně před zvoněním do třídy. Tak a teď lineární algebra? To nebude jednoduché.
Připravit ke startu, pozor, teď!
Aby Jasmína a Samira dostaly dobrou známku, musí dosáhnout stejně dobrých výsledků. Nejen v této písemce, ale ve škole vůbec a později na univerzitě jsou výkony znám‑ kovány. Měřit všem podle stejných kritérií, před‑ pokládá, že všichni začínají na stejné startovací čáře. Aby však všichni dosáhli stejné úrovně, musí mnozí vynaložit daleko víc práce než druzí a musí také překonat daleko více překá‑ žek. Upřímně, kdo z nás by na Jasminině místě měl lepší výsledky?
Děti akademiků a akademiček budou mít s velkou pravděpodobností vysokoškolský titul, kdežto děti z nižších společenských vrs‑ tev budou mít „pouze“ maturitu. Nedokážou to vysvětlit ani údajný talent a vlohy, ani píle a vůle. Aby se člověk mohl dobře učit, potře‑ buje čas, peníze a sebevědomí. Je jasné, že roz‑ hodující pro úspěch ve škole jsou sociální a eko‑ nomické podmínky žáků a žákyň. Často však slyšíme, že největší vliv na školní výsledky mají píle a údajná „přirozená inteligence“. I když to tak není, má to velký vliv na to, co si o sobě lidé sami myslí.
Několik příkladů k lepšímu porozumění: Kdo jako mladý člověk zažil častěji, že je jeho příspěvek k rozhovoru u večeře s dospělými brán vážně, tomu přijde jednodušší přihlásit se ve škole a říct něco před celou třídou. To je něco úplně jiného, než když jsou pokusy o zapojení do rozhovoru odbyty odpověďmi typu „jojo“ nebo „to je přece jasné“. Kdo hodně četl nebo mu jako dítěti dospělí hodně četli a dokáže se školním systémem dobře vyjít, ten má lepší předpoklady pro to, aby obstál ve škole, než někdo s vědomostmi z ulice, které zde nikoho nezajímají. Kdo přijde v Německu do školy a již předem si je jistý v jazyce, ten se spíše odváží pokládat otázky, či na ně před celou třídou odpovídat. Kdo se dříve naučil jiný jazyk, musí si nejprve osvojit vyučovací jazyk. Když ti rodiče již předem vysvětlili, že Němcová a Jirásek jsou TĚMI hvězdami české literatury a že 17. listo‑ pad je významný národní svátek, a tak dále, tak víš už hodně o tom, na co se ve škole ptají a máš tak enormní náskok. Jinak to mají ti, kteří se starali o svoje malé sourozence, nebo je rodiče kvůli nedostatku času prostě posadili před tele‑ vizi a nebo si rodina nemohla dovolit zaplatit dětem doučování.
Zmínit je třeba také fakt, že rodiče často předpokládají, že jejich děti dosáhnou stejné úrovně vzdělání jako oni sami. To se týká výběru typu školy – zda půjdou na maturitní nebo učební obor. Proto jde dcera, pro kterou je brzy jasné, že bude jednou studovat stejně jako její máma a táta, do třídy s úplně jinou před‑ stavou, než ti, jejichž rodiče ani pořádně neví, jak to na univerzitě chodí, protože se tím sami nikdy dřív nezabývali.
A aby s ostatními „udrželi tempo“, musejí za tyto všechny rozdíly lidé pykat. Co to je ale za blbost?
Stačí se jen snažit!?
Gender, migrační historie, zdravotní posti‑ žení, zázemí pro učení! Je velké množství fak‑ torů, které určují průběh našeho školního života. Německý vzdělávací systém není pří‑ liš schopen kompenzovat sociální původ žáků a žákyň.
I kdyby bylo skutečně možné nastavit něco jako „rovnost příležitostí“, takže by všichni měli stejné vědomosti a schopnosti, v kapitalismu by to znamenalo pouze formální rovnost příle‑ žitostí: Lidé si s větší námahou vybudují lepší pozici do budoucího boje se všemi ostatními o lépe placenou práci.
Nejdůležitější je samozřejmě, že chceme také studovat, i když nám to naši rodiče nena‑ plánovali, nezažili to, či nám to neumožní. Poža‑ dovat jen rovnost příležitostí ale nestačí. V kapi‑ talismu vždycky budou „dobří“ a „špatní“ žáci a žákyně. Někdo bude mít maturitu, někdo střední vzdělání bez maturity a někdo nedo‑ končí ani to. Pak jsou všichni přesvědčení, že se musí akorát více snažit. A když to nefunguje, tak je to pouze jejich chyba.
Samira pravděpodobně patří k těm, kteří to mají jednodušší, protože její rodiče mají více času se s ní učit a sami také studovali vysokou školu. A pak jsou tu ti druzí. Pro ně zbývá pouze práce ve špatně placeném sektoru, kterou nikdo jiný nechce dělat. Šance, že Jasmína udělá matu‑ ritu je malá, protože musela doma převzít příliš mnoho odpovědnosti a škola pro ni byla až na druhém místě.
Je jasné, že vždycky budou lidé, kteří pře‑ skakují třídy – a to jak ve škole, tak ve spo‑ lečnosti. Je možné, že někdo bude studovat na univerzitě, přestože jeho rodiče pracují již 15 let v továrně, nebo obstarávají vlastní farmu. Lidé, kteří podobné překážky překonají, budou potřebovat mnoho trpělivosti a budou muset překonat těžké chvíle, ve kterých jim bude od ostatních vždycky zdůrazňováno, že k nim nepa‑ tří – že jsou vlastně výjimkou.
Dokud se nebudeme moci učit, co chceme, jenom proto, že to chceme, bude tu pro každého z nás spousta dobrých důvodů, proč se nechtít učit vůbec.
K dalšímu čtení:
Katrňák, Tomáš (2004): Odsouzeni k manuální práci: Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. Praha: SLON.
