V tomto článku se zabýváme státem a národem. Není to tak nudné a nesrozumitelné, jak by se mohlo zdát, a je to téma velmi aktuální. Jaký je vztah mezi formováním národní identity a fungováním kapitalismu? Nedávná ekonomická krize vyvolává dodnes řadu otázek: Jak k tomu došlo? Jak funguje kapitalismus? A co s tím má společného stát? Na základě jakých principů funguje? A jaký má stát vztah k národu?
Tento rok se bude slavit několik výročí a národních svátků. 20 let od vítězství hoke‑ jistů v Naganu, 100 let od vzniku samostatné Československé republiky, 50 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR a mnoho dalších. To podněcuje k přemýšlení o české národní identitě a původu národa a nacionali‑ smu. Jak a proč národ a nacionalismus stmelují společnost? A proč se celý týhle sračky chceme zbavit?
V první části článku se zabýváme státem. Jaké jsou jeho úkoly? Jak je naplňuje? A proč je stát v kapitalismu národním státem? Ve druhé části se zabýváme národem a nacionalismem, jejich fungováním a druhy. Pokusíme se vysvět‑ lit, proč považujeme stát a národ za bezpro‑ střední vztah nadvlády nad lidmi a za jedny z posledních překážek, jež stojí v cestě lidstva ke svobodné a rovnostářské společnosti.
Úvodem je třeba říct, že tu mluvíme o státu a národu v jejich ideálně typické formě. Před‑ pokládá se tu, že stát, národ a všechny ostatní sociální kategorie je třeba chápat jako výsledek historických procesů. Jsme si vědomi, že národ od národa se v mnohém liší. Těmito rozdíly se v tomhle textu ale nebudeme zabývat.
První poločas: stát
Buržoazní stát je politickou formou kapita‑ listické společnosti, ve které žijeme. Jeho úče‑ lem je její správa a reprodukce. To znamená, že v kapitalismu má stát specifický úkol – zacho‑ vání společenských vlastnických a výrobních vztahů. Stát by měl prosazovat principy kapita‑ listické společnosti, garantovat jejich účinnost a zajistit, aby se obchody hýbaly podle vlastních zákonů a aby se trh vyvíjel bez většího narušení. Účelem státu je proto poskytovat společnosti politický, právní a strukturální rámec, umož‑ ňovat zhodnocování a akumulaci a také zaru‑ čit hromadění kapitálu. Z toho vyplývají určité klíčové úkoly, které jsou nutně odpovědností státu.
Záruka soukromého majetku
Ve společnosti, v níž převládá soukromé vlastnictví výrobních prostředků a zboží, je toto vlastnictví třeba chránit všemi prostředky. Soukromé vlastnictví je křižovatkou na životní dráze jednotlivce. Buď člověk vlastní kapitál a tudíž má přístup k výrobním prostředkům a investičním možnostem. Pak dělá, co může, aby tento kapitál investoval a zhodnocoval, jinak prohraje v nelítostné konkurenci kapitalistů a přijde o své postavení. Nebo je to člověk, který nevlastní nic kromě své vlastní pracovní síly a dělá, co může, aby ji co nejúspěšněji prodal nějakému vlastníkovi výrobních prostředků, jinak se nelítostně utopí v konkurenci nemajet‑ ných o podíl na společenském bohatství, o mzdu a plný talíř. Soukromé vlastnictví je základním principem kapitalistické socializace: chránit ho a udržovat je první povinností státu.
Falešná svoboda a falešná rovnost
Stát dává jednotlivci svobodu vybrat si svého zaměstnavatele a zvolit si tak individuální vztah vykořisťování. Uděluje svobodu podvolit se nátlaku. Kromě toho zaručuje svobodu účastnit se vybraných rozhodovacích procesů ve společnosti a zaujímat postoj vůči vybraným vztahům vykořisťování a útlaku a v rámci možného vyžadovat to samé v bledě modrém. Stát zaručuje konfrontaci vlastníků (výrobních prostředků a kapitálu) a těch, kdo nevlastní nic kromě své pracovní síly jako svobodných a rovných smluvních partnerů. Stát zajišťuje, že se fakticky nerovní aktéři budou moct na zákonné rovině setkávat jako rovní. Reprodukuje tak paradoxní vztah obecně legitimního a právně zajištěného vykořisťování a reálnou nerovnost. Jen tak může fungovat vztah vykořisťování na základě zákonnosti (v právním smyslu) a formální spravedlnosti.
Z těchto předpokladů dále vyplývá, že úkolem státu je organizace formálního rámce pro zajištění volného a rovného trhu. Ten představuje klíčové a základní médium rozvinuté kapitalistické společnosti, její základ a stěžejní bod.
Infrastruktura a obchodní právo
Stát kromě toho musí zajišťovat některé aspekty společenské produkce a reprodukce, jež není schopna zajistit tržní ekonomika. K zajištění a správě buržoazní společnosti poskytuje stát komplexní sociální a ekonomickou infrastrukturu. Doprava, zdravotnictví, sociální zabezpečení a právo musí být rozvinuty a ustáleny, aby mohly být pohyb kapitálu a zboží a společenské vztahy námezdní práce praktikovány bez omezení. Jen tak se obchody hýbou a jen tak z toho také profituje stát. Sociální zabezpečení je sice vždy také výsledkem sociálních a historických bojů, jeho prvořadým účelem je ale držet občany státu na uzdě a udržovat jejich nespokojenost umožněním jisté úrovně materiálního blahobytu.
Sociální smír existuje díky sociálnímu zabezpečení. To má udržovat námezdní pracu‑ jící v práceschopném stavu a má zabránit jejímu totálnímu opotřebení. V závislosti na poptávce má také umožnit reintegraci nezaměstnaných na pracovní trh.
Je třeba také zdůraznit, že stát není – jak mnozí tvrdí – nástrojem „vládnoucí třídy“. To by znamenalo, že na jedné straně existuje něco jako jednotně smýšlející vládnoucí třída s identickými zájmy, a na druhé straně, že stát je objekt bez vlastních záměrů a zájmů, který je řízený dle libosti „mocných“. Obojí je ale možné vyvrátit.
„Vládnoucí třída“ neexistuje. Přinejmenším ne ve smyslu sjednocení aktérů, kteří sledují stejné zájmy a využívají stát k jejich prosazení. Tímto nepřesným pojmem je myšlena skupina vlastníků výrobních prostředků a kapitálu. Ti ovšem nemají společné zájmy, nýbrž se na trhu nacházejí ve vztahu vzájemné nepřekonatelné konkurence. Jsou sice jednotní ve své pozici vůči lidem závislým na mzdě (chtějí co nejvíce práce za co nejméně peněz) a vůči státu (dokud to není nutné, je vyžadována svoboda, nevměšování se a držení huby). Na druhé straně jdou ale zájmy členů této třídy přímo proti sobě. Chtějí se navzájem ekonomicky vytlačit z trhu a zničit, aby vítězové mohli na trhu prodávat své vlastní zboží s co možná největším ziskem. Stát jim v tom moc nepomáhá.
Na druhou stranu stát není objektem bez vlastní vůle, nýbrž útvarem a společenským vztahem s vlastními pravidly, zájmy a cíli. Základním cílem státu a jeho základním úko‑ lem je udržení buržoazní společnosti a jejího výrobního způsobu.
Světový trh
Posledním velkým úkolem státu je zajiš‑ tění co možná nejefektivnější a nejlepší pozice pro své národní hospodářství na světovém trhu. Zejména v éře globalizace hraje světový trh nesmírně velkou roli – pro každého jednot‑ livce, pro podniky a také pro stát. Materializuje se tu ekonomický zápas mezi národy.
Protože skutečným ekonomickým zámě‑ rem státu je optimální uspořádání jeho národní ekonomiky, což znamená domácích podniků a vlastního národa tak, aby se staly ekonomic‑ kým územím na světovém trhu. Jen pokud se „vlastním“ podnikům na světovém trhu daří a díky úspěchu ekonomického území (a s tím také atraktivitou pro investice zahraničního kapitálu) získá stát prostřednictvím daní příjmy.
Druhý poločas: národ
Otázkou zůstává, co chceme tímto textem říct. Co to všechno má společného s vámi? A kde by mělo být spojení mezi státem, kapitá‑ lem a národem?
České poměry
Už jsi někdy přemýšlel nad tím, co zna‑ mená „český“? Co jsou typicky české hodnoty a vlastnosti? A kde se vzaly? Teď možná myslíš na šikovnost, švejkovskou bodrost a přátelskost nebo na středoevropskou tradici demokracie. Anebo taky ne. Pravděpodobně si s „českým“ spojuješ něco, co je v konečném důsledku dobré. Jde konečně o vyjádření tvého původu a tvého života, jak až doteď probíhal. České je dobré pivo, úcta ke krásné přírodě české kotliny a více či méně jisté vztahy, v nichž žijeme.
Možná si ale s „českým“ spojuješ spíše hodně negativních zkušeností a zážitků, jež jsi dosud s Českem měl. Vyloučení, diskriminaci a stereotypní myšlení. Bez pasu. Bez peněz. Bez práce. Zasraný Češi, kteří se k tobě chovají jako k méněcennému, jako bys mezi ně ani nepatřil.
Možná myslíš na své prarodiče, jejich představu o světě a to, že jsi češství nasával už s mateřským mlékem. A také, že „češství“ je něco neměnného, něco, co tě pořád doprovázelo a bude doprovázet dál. Něco, co tu bylo dlouho před tebou a navzdory všem nadějím to tu bude ještě dlouho po tobě. Co je ale tohle „češství“? Proč si všichni, když myslíme na určité národy, tyto národy spojujeme s určitými vlast‑ nostmi a pocity? Proč považujeme lidi žijící na území určitého státu za jednotné společenství? Proč pro mě „my“ znamená spíše Česko než moje kámošky a kámoše, moje příbuzné nebo třeba „společenství“ lidí, kteří nosí brýle? Proč má v celém světě národ tak velký vliv?
Digging deep and getting dirty
Jak jste si asi už všimli, odmítáme národ. Národ je podle nás exemplárním vyjádřením sraček tohoto světa. Představuje nerovnost, nesvobodu, destrukci a zaslepenost. Zdůraz‑ ňuje soudržnost tam, kde existují rozdíly, a trvá na odlišnostech tam, kde ve skutečnosti existují podobnosti.
Považujeme národ za ideologickou kon‑ strukci. Co to znamená? Národ je vítanou figu‑ rou identifikace, institucí dodávající smysl světu a příslibem spásy v kapitalistické společnosti, ve které žijeme a v níž není nic jisté a krize jsou součástí systému. Ve společnosti, kde každý bojuje o svoji každodenní existenci, v níž zákony státu a trhu znamenají neustálý útok na vlastní život.
Každá společnost má svoji materiální základnu: svůj výrobní způsob a způsob své politické organizace. V tomto případě je tou politickou organizací buržoazní stát, ke kterému neoddělitelně patří politická správa a zákon konkurence v tržní ekonomice, který si podro‑ buje každého jednotlivce. To má za následek, že v mnohých vzniká pocit bezmoci a nejis‑ toty. Otázky po smyslu celku, po budoucnosti a jistotě a pocit odporu vůči všem faktorům, jež ohrožují vlastní já a základy jeho existence, jsou v kapitalistické společnosti všudypřítomné. Osa‑ mělost a ohrožení subjektu nutí zoufale hledat vzorce vysvětlení a chápat národ jako rozhodu‑ jící kategorii své existence.
„Ambice je posledním útočištěm selhání…“
Zoufalá ekonomická situace, v níž se kvůli kondici naší společnosti většina nachází, v lidech – přes občasný odpor nebo lepší zna‑ losti – vytváří přesvědčení, že úspěch jejich zaměstnavatele je rozhodující pro jejich vlastní situaci – příjem a jistotu pracovního místa. Ono věčné otravné „musíme si utáhnout opasky“ ale není jen hloupá fráze, nýbrž realistická repro‑ dukce nepsaného zákona, podle kterého žijeme. Jen když se člověk upozadí a obětuje pro svůj podnik, zajistí si jakž takž svůj život. Vyžaduje se oddanost svému zaměstnavateli a naprostá iden‑ tifikace každého jednotlivce s tím, jak v konku‑ renci zajistit příjem podniku.
Druhý krok této logiky je jednodušší: jen když je místo, kde sídlí podnik (tedy země, kde vyrábí), konkurenceschopné na světovém trhu a přežije, působí tato oddanost pozitivně na vlastní situaci. Veškerá snaha, kterou člověk do své práce vkládá, je marná, pokud se zaměstna‑ vatel není se svými výrobky schopen prosadit na světovém trhu.
A pokud se státu, ve kterém člověk pracuje, špatně daří na světovém trhu, je všechna snaha pro kočku. Pak se nebude v této zemi dost inves‑ tovat a pracovní místa budou mizet. Vedle iden‑ tifikace s vlastním podnikem je od lidí vyža‑ dována také podpora vlastního státu a národa, aby jako jednotlivec a jako společnost zůstali schopní prosadit se. Není to ovšem tak, že by občanský nacionalismus byl něčím, co je na společnost uvalováno čistě shora. Je spíš něčím dynamickým, co je všemi jednotlivci neustále vytvářeno a reprodukováno, aby zakusili smysl, útěchu a společenství.
Fuck me, I’m famous
V divokých poryvech konkurence předsta‑ vuje začlenění do národního společenství pevný hrad. Ve společnosti, která nevyrábí pro lidi, ale pro kapitál, jsou jednotlivci natolik izolováni v konkurenci, že potřebují integraci společnosti a vyloučení odlišných. Co je lepší než národ?
Ideální je umožnit lidem, aby se identifi‑ kovali se společenstvím, poskytnout jim velké množství možných způsobů vysvětlení a nabíd‑ nout jim odpovídající ohraničení zvenčí. V pří‑ jemném teple národního společenství mohou být společenské rozdíly (mezi vlastníky a nema‑ jetnými, mezi závislými na námezdní práci a zaměstnavateli) a společenské rozpory podi‑ vuhodně jednoduše zahlazeny společenstvím a sounáležitostí. Společnost s jejími protiklad‑ nými zájmy a rozpory je tmelena prostřednic‑ tvím vzhlížení k mytické minulosti jako ke společné národní historii, „našim“ dějinám a stejným přístupem k jejich interpretaci.
Doteď byla v tomto textu řeč především o regionálně‑ekonomickém nacionalismu* a občanském (ústavním) patriotismu. Nejedná se ovšem o jediné typy nacionalismu. Žijeme ve společnosti, která se stále více prezentuje jako velmi komplexní spleť různých ideologií. Ne vše je možné vysvětlit prostřednictvím eko‑ nomické základny společnosti. Völkisch naci‑ onalismus krve a půdy**, rasismus a antisemi‑ tismus musí být nahlíženy vždy v historickém kontextu. Vyvinuly se na základě mnoha poli‑ tických, sociálních a ekonomických faktorů. Přes to všechno, co leží mezi konzervativními a liberálními pohledy na něj, je národ tak silný, že ho můžeme označit za základní myšlenko‑ vou formu buržoazní společnosti.
Šťastný národ
Národ je pilířem naší společnosti, funguje jako rozhodující a ústřední kategorie všech vztahů a transakcí v sociálním, politickém a eko‑ nomickém ohledu. Ne nadarmo se lidé ještě předtím, než se druhých zeptají, kde pracují, ptají na jejich původ. „Odkud jsi? Co děláš?“ Na začátku každé konverzace se známými se uka‑ zuje, jak společnost funguje. Zaměstnání, spo‑ lečenské postavení a původ – ne díky. Kašlat na národ. V národu ale koneckonců spočívá nebezpečí, protože navzdory vší kritice vězí tak pevně v lidských hlavách. Je to do sebe uzavřená, neuvěřitelně efektivní ideologie se silou bomby a křehkostí ocelového bloku. Plní svůj úkol se znepokojivou rutinou a suverenitou. Zastírá třídní rozdíly tak dobře, že obchody pokračují bez jakýchkoliv problémů, vytváří rozdíly a hra‑ nice tam, kde se dříve používaly mosty ve snaze o svobodnou společnost, a zasírá lidem hlavy do té míry, že považují sračky, ve kterých žijí, za zlato.
Třetí poločas
Rozpory této společnosti – závislost na mzdě, frakce kapitálu, stát – se tu s ideologic‑ kou oporou národa přetvářejí do společenství, jež je se sebou smiřuje. Vzhledem k hrůzám, jaké nacionalismus plodí, křivdám, které způ‑ sobuje, a vykořisťování, útlaku a nesvobodě, jež jsou jeho základem, je na nás, abychom mobili‑ zovali proti státu, kapitálu a národu. Jejich zru‑ šení je předpokladem společnosti, v níž mohou lidé konzumovat, produkovat a žít přiměřeně svým potřebám a schopnostem.
* V němčině „Standortnationalismus“. Jedná se o identifikaci s národem spojenou s ape‑ lem na pracovitost, jež má zvýšit ekonomic‑ kou výkonnost země. (pozn. překl.)
** Ve smyslu etno-rasového nacionalismu. (pozn. překl.)
K dalšímu čtení:
Ums Ganze (2016): State, world market and the reign of false freedom: A contribution to the critique of the normal execution of capitalism.
Heinrich, Michael (2012): State and capital. In: An introduction to the three volumes of Karl Marx´s Capital. New York: Monthly review press. Str. 199 – 218.
Mense, Thorsten (v přípravě): Národní osvobození, nebo osvobození od národa? Moment č. 8.
