O tom, že je třeba dívat se zpětně na to, jak si lidé představovali, že je možné dosáhnout osvobozené společnosti, hledat příčiny selhání a učit se z chyb.

Z našich textů by mělo být jasné, že považujeme stávající společnost za hodnou zrušení. A že si myslíme, že nestačí, když budou všichni navštěvovat více kurzů meditace, budou na sebe hodnější, sníží se emise CO₂ nebo se o 4 % zvýší minimální mzda. Domníváme se, že musí dojít ke zcela zásadní změně: konkrétně v našem kapitalistickém způsobu výroby, který je založen na tom, že lidé si musí všechny věci, které potřebují, koupit. Proto jsou vyráběny jen ty věci, za které je někdo schopen zaplatit. A proto musí všichni lidé, kteří nemají to štěstí, že by zdědili majetek, prodávat v neustálé konkurenci s ostatními svoji pracovní sílu. To ale znamená, že je třeba něco jiného než požadavek nepodmíněného základního příjmu, méně chamtivosti nebo více nerůstu. To znamená, že je třeba zrušit kapitalismus! Je třeba vybudovat komunismus! Tato hesla září na všech těch tisících samolepek a skví se na transparentech na demonstracích. Co ale vlastně znamenají? Jak by mohla vypadat cesta k zásadně odlišné společnosti?

Bylo dřív líp? Tázajíce se kráčíme vpřed
Nejsme první, kdo si tuto otázku klade. Ve skutečnosti byly časy, kdy slova jako »revoluce« a »komunismus« nezněla tak cize a abstraktně jako dnes. Pro mnoho lidí byla představa vytvoření společnosti, ve které se všichni lidé budou mít lépe, realistická. Až dosud se to ale nikdy nepodařilo. Má smysl učit se z chyb a podívat se zpětně na to, jak si lidé představovali, že může být stávající společnost nahrazena jinou. Zvláště když mnohé z těchto představ dodnes někdo zastává. Je třeba promyslet, jak dnes mohou vypadat strategie přinášející naději.

O volech a oslech
»Socialismus v jeho běhu nezastaví vůl ani osel,« mysleli si mnozí v Německé demokratické republice nebo také v dřívější sociální demokracii – jež tehdy byla ještě skutečně revolucionářská a měla poměrně málo společného s bídou dnešní SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, Sociálnědemokratická strana Německa). Tradiční marxisté tím měli na mysli, že »co se musí stát, stane se«. Došli více méně k tomu, že společnost se prostřednictvím revolucí vyvíjí k lepšímu: od otrokářství přes nevolnictví až po kapitalismus, jenž se kvůli vlastní náchylnosti ke krizím zničí sám – stačí jen malá špetka politiky, a voilà, komunismus je tu! Takový optimismus byl tehdy celkem snadno pochopitelný. Až do průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století tu ve skutečnosti nebylo dost bohatství, aby bylo možné zajistit pro všechny lidi materiálně bezstarostný život (ačkoliv i dříve bylo možné vytvořit vlídné vztahy). Prostřednictvím nových technických možností se to ale stalo principiálně možné – bránily tomu jen společenské vztahy. Kapitalismus samotný musel nejdříve vytvořit nezbytné podmínky pro své zrušení.
Také v dnešní době, kdy se vyrábí tolik potravin, že by nasytily 13 miliard lidí, lze dosáhnout stavu, kdy by nikdo ze 7 miliard lidí na Zemi nemusel hladovět. V současném globálním ekonomickém systému tomu tak ale není.
Vidíme, že ačkoliv je kapitalismus příčinou neustálých krizí, nevede to bohužel automaticky k tomu, aby zkolaboval. Bez naší pomoci se tomu tak zjevně nestane.

Strana, strana, ta má vždycky pravdu¹
Jedním z lidí, kteří chtěli trochu popohnat vznik komunismu, byl Lenin. Domníval se, že komunismus musí vytvořit dělníci a dělnice, protože je jejich »objektivním« zájmem odstranit společnost, ve které sice všichni produkují společenské bohatství, ale sotva za to něco dostávají. Nevěřil však, že dělníci a dělnice sami dospějí k tomuto uvědomění. Proto podle Lenina potřebovali silné vůdce (řídčeji: vůdkyně) v ještě silnější straně, která jim ukáže, jak to chodí. Tak tomu pak bylo v téměř všech zemích »reálného socialismu«. A vedlo to bohužel k mnoha věcem, nikdy však k osvobozené společnosti. Nezřídka pak až ke katastrofě.

Vždycky může být hůře
Tyto různé směry spojoval optimismus, že dějiny jsou na jejich straně, a jistota, že mnozí chtějí lepší společnost. Nejpozději během první světové války bylo ale zřejmé, že tomu tak bohužel nebylo: namísto toho, aby společně se soudruhy a soudružkami z jiných zemí odhodili stát, národ a kapitál na smetiště dějin, odmítali vojenskou službu nebo obrátili zbraně proti těm, kdo je posílali do války, vraždili se lidé v Evropě vzájemně na bojištích první světové války a zahájili genocidu v koloniích. Na pozadí toho se »kritická teorie« – uskupení levicových filozofů, k nimž patřili mj. Theodor Adorno a Max Horkheimer, které tak rádi citujeme – začala ptát, proč neuspěla žádná revoluce, ačkoliv by objektivně byla tak rozumná. Zkoumali, proč jsou lidé na této »falešné společnosti« (neboli »úplné sračce«) tak závislí. Po holokaustu a druhé světové válce byl jejich postoj k tomu, zda je vůbec možná změna k lepšímu, ještě skeptičtější. Smysluplnější je spíše zabránit ještě horšímu a prostřednictvím kritického objasnění přivést lidi do stavu, kdy budou přemýšlet o lepším světě. S tímto dilematem se musíme stále znova zabývat: Jak dosáhnout zlepšení, když velká část lidí radši volí AfD, považuje práci za skvělou věc nebo zapaluje ubytovny pro uprchlíky? Pokud komunisté nechtějí, tak jako Lenin, lidi přinutit ke štěstí, mají problém.

Vlevo v bok! Dlouhý pochod
Takzvaní osmašedesátníci, studentské hnutí, které v roce 1968 drželo Evropu a mnohé další části světa ve značném napětí, byli optimističtější. Někteří z nich chtěli obsadit strategické pozice ve společnosti – provést »dlouhý pochod institucemi«. Jejich cílem byly reformy zevnitř, po nichž by se postupně probudila jiná společnost. V Německu vstoupila část z nich k Zeleným, do strany, která chtěla všechno dělat úplně jinak. Okamžik! Říkáte Zelení? Ano, přesně ti, kteří s Joschkou Fischerem – dříve také »rebelem« – coby ministrem zahraničních věcí na konci 90. let nechali shazovat bomby na Jugoslávii. Ti Zelení, kteří v roce 2015 s ministerským předsedou Winfriedem Kretschmannem umožnili další osekání práva na azyl. Zelení (a mnoho dobromyslných levicových stran po nich) ukázali, že se dříve nebo (méně často) později přes všechny dobré úmysly zapojí poslušně do běžného parlamentního provozu. Není to náhoda: každá strana, která nechce být jen v opozici, musí přemýšlet jako správce národního státu. A to znamená starat se o to, aby se obchody hýbaly a daně tak šťastně plnily státní kasu – i když to znamená poklesy mezd, deportace uprchlíků a války.

Všechnu moc sovětům!
Komunisté se snažili najít odpovědi na mnohé tyto problémy. Už v počátcích komunistického hnutí někteří rozpoznali, že autoritářské spoléhání se na stranu a stát není řešením, ale součástí problému. Dospěli k tomu, že je třeba, aby se lidé sami organizovali na pracovištích a v městských sousedstvích, a že moc nemá být poražena prostřednictvím státního převratu provedeného malou skupinou, nýbrž prostřednictvím generální stávky a organizace shromáždění ve všech oblastech společnosti. Prostřednictvím »osekání revoluční reálpolitiky« chtěla např. Rosa Luxemburg nebo později italští operaisté v 60. letech dosáhnout toho, aby byla vybojována konkrétní zlepšení pro lidi tady a teď, aniž by se z očí ztratila perspektiva radikální sociální revoluce. Skvělá myšlenka: dokud systém nezkolabuje, je možné dosáhnout spousty konkrétních zlepšení v každodenním životě. Je tu ale problém – firmám se zpravidla líbí mazané metody, jež udržují konkurenceschopnost – mohou například propouštět lidi díky automatizaci. Kecy.

Boj o hlavy
Jinou odpověď na toto dilema formuloval italský marxista Antonio Gramsci: zdůrazňoval, že v kapitalismu se nadvláda neutváří jen prostřednictvím donucení a že je sice možné provést státní převrat ozbrojeným útokem na parlament, ale souhlas s tím, co existuje, se utváří jinde – ve školách, na univerzitách, v médiích atd. Proto si všichni myslíme, že žijeme v nejlepším možném světě. Z toho důvodu dospěl Gramsci k tomu, že k radikální proměně společenských vztahů je třeba zviditelňovat levicové myšlenky v těchto oblastech – nazval to »bojem o hegemonii«. Lákavá myšlenka: mohu také spoIupracovat na tvorbě levicového časopisu, jako jsou Ulice z cukru, a doufat, že tím přispěju k radikální změně.

Me, myself and I
Levice našla odpověď na otázku revoluce také v pozdější době: v zrcadle. Například autonomové v 80. letech praktikovali »politiku první osoby«. Šlo jim o to, vybudovat v malém, co by chtěli uplatňovat ve velkém. V obsazených domech, skupinách kritického mužství, při mobilizacích proti ekologickým a sociálně fatálním projektům jako např. proti novým atomovým elektrárnám. Tento druh sebereflexe je samozřejmě důležitý – právě proto, že jsme v této společnosti všichni, jak si všiml Gramsci, plní ideologie. Jenže když hodně malých lidí dělá hodně malých věcí, nemůžou jednoduše změnit podobu světa. K tomu je třeba také porozumění tomu, jak přesně svět funguje a jak se proti tomu všichni můžeme spojit.

Viva la lucha!
Ač se to zdá neuvěřitelné, i dnes existují lidé, kteří chtějí revoluci. Mnozí z nich stále navazují na myšlenky shora, ale jiné současné pokusy jsou mnohem rozptýlenější. Proto rozhodně není špatně, že po tolika myšlenkových konceptech toho, jak má všechno fungovat, které všechny ztroskotaly na mělčině či skončily katastrofou, máme mnoho pochyb o existenci jediného správného revolučního plánu. Zapatisté, velmi sympatické mexické guerillové hnutí, jež se v roce 1994 odhodlalo k povstání a které je inspirací pro levici na celém světě, tento stav vyjádřili heslem »Tázajíce se kráčíme vpřed (Preguntando caminamos)«.
Co si ale počít se všemi těmito pokusy (a dalšími, které jsme tu nezmínili), jež levice v minulosti vykonala? Zaprvé situace se nezlepší (ani nezhorší) automaticky. Neexistují žádné objektivní tendence k pokroku, např. že by kvůli tomu, že stroje natolik minimalizují lidskou práci, bylo dosažení komunismu jednoduché. Komunismus přijde jen tehdy, když to lidé budou chtít a vytvoří ho. A k tomu je zapotřebí politických hnutí. Zadruhé cíle není možné dosáhnout prostřednictvím převzetí stran nebo států, právě naopak. Zatřetí situace je vážná, ale ne beznadějná. Jedna z posledních bezmála revolučních situací v Evropě – rok 1968 – přišla po 50. letech, jež byly konzervativní a pokryté prachem. Tehdy by si nikdo nemyslel, že se ve Francii spojí pracující se studenty a prezident ze strachu z revoluce uprchne ze země. Začtvrté je třeba skutečné porozumění tomu, jak tato společnost funguje, jsou zapotřebí diskuse a kritické vypořádání se s existujícími teoriemi a debatami, abychom nezačínali stále znovu od nuly. Zapáté tyto boje proti kapitalismu si nemůžeme nárokovat výhradně pro sebe. O našich strategiích musíme stále diskutovat také s ostatními. Zašesté sebeurčení a sebeorganizace jsou důležité. Jde o učení se novému, jež je na cestě k revoluci i po ní nepostradatelné. Je třeba získávat zkušenosti s tím, jaké to je měnit společně s jinými vlastní životní skutečnost – zkušenost s organizací univerzitní stávky, blokováním neonacistického pochodu, provozem autonomního centra atp. I když to v tuto chvíli nevypadá, že by revoluce byla za dveřmi, je důležité začít už teď.

1První verš refrénu písně Jednotné socialistické strany Německa (SED), jež do roku 1990 vládla ve východním Německu. (pozn. překl.)

K dalšímu čtení:

Adamczak, Bini (2018): Komunismus (nejen) pro děti aneb jak vše bude jednou jinak. Praha: Neklid. [rozhovor s autorkou (nejen) o knize si můžete přečíst tady]

Bonefeld, Werner – Sergio Tischler, eds. (2002): What Is to Be Done?: Leninism, Anti-Leninist Marxism and the Question of Revolution Today. Aldershot: Ashgate.

Musíme je chtít?! O sociálních nerovnostech a roli, kterou při tom hraje naše vzdělanost.

V dětství a mládí se učíme nejrůznější věci a dosahujeme různých úrovní vzdělání, finanční situace a životního prostředí. To znamená, že sociální nerovnosti existují. O těch se ale příliš nemluví a dělá se, jakoby všichni lidé mohli v určitém věku dělat to, co všichni ostatní, kdyby jen chtěli. Avšak tuto normu vytvářejí ti, pro které je dosáhnutí vysoké životní úrovně nejjednodušší.
Pondělí ráno, 1. hodina: Písemka z matiky.
Samira se v neděli učila s maminkou, která pracuje jako fyzička, skvěle se v matice vyzná a může jí dobře pomoc. Dobře vyspaná, poté, co se zdravě nasnídala, jde Samira v dobré náladě ráno do školy.
Jasmína musela o víkendu hlídat svoje dva sourozence, protože její rodiče byli v práci. V noci skoro nespala, protože její sestra je nemocná a hodně kašlala. Poté, co oběma připravila snídani a odvedla je do školky, přichází těsně před zvoněním do třídy. Tak a teď lineární algebra? To nebude jednoduché.

Připravit ke startu, pozor, teď!
Aby Jasmína a Samira dostaly dobrou známku, musí dosáhnout stejně dobrých výsledků. Nejen v této písemce, ale ve škole vůbec a později na univerzitě jsou výkony znám‑ kovány. Měřit všem podle stejných kritérií, před‑ pokládá, že všichni začínají na stejné startovací čáře. Aby však všichni dosáhli stejné úrovně, musí mnozí vynaložit daleko víc práce než druzí a musí také překonat daleko více překá‑ žek. Upřímně, kdo z nás by na Jasminině místě měl lepší výsledky?
Děti akademiků a akademiček budou mít s velkou pravděpodobností vysokoškolský titul, kdežto děti z nižších společenských vrs‑ tev budou mít „pouze“ maturitu. Nedokážou to vysvětlit ani údajný talent a vlohy, ani píle a vůle. Aby se člověk mohl dobře učit, potře‑ buje čas, peníze a sebevědomí. Je jasné, že roz‑ hodující pro úspěch ve škole jsou sociální a eko‑ nomické podmínky žáků a žákyň. Často však slyšíme, že největší vliv na školní výsledky mají píle a údajná „přirozená inteligence“. I když to tak není, má to velký vliv na to, co si o sobě lidé sami myslí.
Několik příkladů k lepšímu porozumění: Kdo jako mladý člověk zažil častěji, že je jeho příspěvek k rozhovoru u večeře s dospělými brán vážně, tomu přijde jednodušší přihlásit se ve škole a říct něco před celou třídou. To je něco úplně jiného, než když jsou pokusy o zapojení do rozhovoru odbyty odpověďmi typu „jojo“ nebo „to je přece jasné“. Kdo hodně četl nebo mu jako dítěti dospělí hodně četli a dokáže se školním systémem dobře vyjít, ten má lepší předpoklady pro to, aby obstál ve škole, než někdo s vědomostmi z ulice, které zde nikoho nezajímají. Kdo přijde v Německu do školy a již předem si je jistý v jazyce, ten se spíše odváží pokládat otázky, či na ně před celou třídou odpovídat. Kdo se dříve naučil jiný jazyk, musí si nejprve osvojit vyučovací jazyk. Když ti rodiče již předem vysvětlili, že Němcová a Jirásek jsou TĚMI hvězdami české literatury a že 17. listo‑ pad je významný národní svátek, a tak dále, tak víš už hodně o tom, na co se ve škole ptají a máš tak enormní náskok. Jinak to mají ti, kteří se starali o svoje malé sourozence, nebo je rodiče kvůli nedostatku času prostě posadili před tele‑ vizi a nebo si rodina nemohla dovolit zaplatit dětem doučování.
Zmínit je třeba také fakt, že rodiče často předpokládají, že jejich děti dosáhnou stejné úrovně vzdělání jako oni sami. To se týká výběru typu školy – zda půjdou na maturitní nebo učební obor. Proto jde dcera, pro kterou je brzy jasné, že bude jednou studovat stejně jako její máma a táta, do třídy s úplně jinou před‑ stavou, než ti, jejichž rodiče ani pořádně neví, jak to na univerzitě chodí, protože se tím sami nikdy dřív nezabývali.
A aby s ostatními „udrželi tempo“, musejí za tyto všechny rozdíly lidé pykat. Co to je ale za blbost?

Stačí se jen snažit!?
Gender, migrační historie, zdravotní posti‑ žení, zázemí pro učení! Je velké množství fak‑ torů, které určují průběh našeho školního života. Německý vzdělávací systém není pří‑ liš schopen kompenzovat sociální původ žáků a žákyň.
I kdyby bylo skutečně možné nastavit něco jako „rovnost příležitostí“, takže by všichni měli stejné vědomosti a schopnosti, v kapitalismu by to znamenalo pouze formální rovnost příle‑ žitostí: Lidé si s větší námahou vybudují lepší pozici do budoucího boje se všemi ostatními o lépe placenou práci.
Nejdůležitější je samozřejmě, že chceme také studovat, i když nám to naši rodiče nena‑ plánovali, nezažili to, či nám to neumožní. Poža‑ dovat jen rovnost příležitostí ale nestačí. V kapi‑ talismu vždycky budou „dobří“ a „špatní“ žáci a žákyně. Někdo bude mít maturitu, někdo střední vzdělání bez maturity a někdo nedo‑ končí ani to. Pak jsou všichni přesvědčení, že se musí akorát více snažit. A když to nefunguje, tak je to pouze jejich chyba.
Samira pravděpodobně patří k těm, kteří to mají jednodušší, protože její rodiče mají více času se s ní učit a sami také studovali vysokou školu. A pak jsou tu ti druzí. Pro ně zbývá pouze práce ve špatně placeném sektoru, kterou nikdo jiný nechce dělat. Šance, že Jasmína udělá matu‑ ritu je malá, protože musela doma převzít příliš mnoho odpovědnosti a škola pro ni byla až na druhém místě.
Je jasné, že vždycky budou lidé, kteří pře‑ skakují třídy – a to jak ve škole, tak ve spo‑ lečnosti. Je možné, že někdo bude studovat na univerzitě, přestože jeho rodiče pracují již 15 let v továrně, nebo obstarávají vlastní farmu. Lidé, kteří podobné překážky překonají, budou potřebovat mnoho trpělivosti a budou muset překonat těžké chvíle, ve kterých jim bude od ostatních vždycky zdůrazňováno, že k nim nepa‑ tří – že jsou vlastně výjimkou.
Dokud se nebudeme moci učit, co chceme, jenom proto, že to chceme, bude tu pro každého z nás spousta dobrých důvodů, proč se nechtít učit vůbec.

K dalšímu čtení:
Katrňák, Tomáš (2004): Odsouzeni k manuální práci: Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. Praha: SLON.

O přeplněných člunech a prázdných talířích

Do země přicestují v touze po lepším životě. Nemají zájem naučit se místní jazyk, dávají přednost pobytu mezi svými a žijí v paralelní společnosti svých vlastních klubů a asociací. Nechtějí pracovat a stejně mají pocit, že si zaslouží všechno, po čem zatouží. A je jich pořád víc a víc, bez výhledu na konec jejich přílivu. Samozřejmě máme na mysli německé důchodce ve Španělsku a Turecku! Spousta lidí bude tohle chování kritizovat s odkazem na to, že „jiné kultury“ je třeba respektovat, a že je věcí „zdravého rozumu“ nezneužívat práva na pohostinnost.

Tento příklad ukazuje spoustu věcí, které jsou špatně, když dojde na debaty o „cizincích“ a „našincích“. Nechci respektovat „kulturu“ nebo nějaké „právo na pohostinnost“ – chci respektovat lidské bytosti a jejich potřeby, pročež je nutné úplně překonat kategorie typu „my“ a „oni“. Samozřejmě, namyšlení němečtí turisté jsou otravní – ale ne kvůli jejich ignorování určité kultury nebo země, ale protože se chovají odmítavě či dokonce rasisticky vůči jiným lidským bytostem. Tohle je také důvod, proč při příští debatě o uprchlících, která – zase jednou – skončí prohlášením typu „my je sem prostě všechny pustit nemůžeme“, budu žádat vysvětlení, kdo jsou to ti „my“?!? Proč by lidé shodou okolností vlastnící jiný pas měli mít menší právo žít v nějaké zemi? Obecně řečeno, nenechám si od nikoho namlouvat, že lidské bytosti mohou být „zbytečné“ nebo „ilegální“. Dalším obvyklým argumentem je, že „my“ nejsme žádnou „sociálkou pro celou planetu“, což je přesně důvod, proč si také musíme promluvit o příčinách migrace.

Každý uprchlík je politickým uprchlíkem
Existuje obecná shoda v debatách o uprchlické politice, že lidem, prchajícím z politických důvodů, by měl být umožněn vstup, ale že ekonomické důvody se nepočítají. I když teď pomineme fakt, že ani političtí uprchlíci nejsou zrovna vítáni s otevřenou náručí, tohle dělení je čirým nesmyslem. Aktivisté za práva uprchlíků již dlouho argumentují, že každý důvod pro opuštění domácí země je politický. Pokud lidé prchají, protože již nemají žádné příležitosti, protože konkurence globálního trhu zdevastovala jejich region, pak je to přeci politická otázka. Více než to, jde zde o přímé souvislost s jednáním průmyslových zemí. Uprchlíci bojující za svá práva poukazují na toto spojení heslem: „Jsme zde, protože ničíte naše země!“

Na myšlence, že „my“ jsme „sociálkou celé planety“, tak není ani zbla pravdy. Potřeba uprchnout je způsobena neúprosnou konkurencí mezi státy: bohaté státy mohou být vítězi globální hospodářské soutěže, jen pokud jsou v ní také poražení. Lidé prchají z mnoha důvodů. Ale úspěch podniků umístěných v bohatých státech je možný jen za cenu toho, že některé země se prostě nestanou světovými šampiony v exportu. Někdo přece nakonec musí kupovat všechny ty výrobky mizerné kvality. Například tzv. Hartz IV, legislativa přijatá v Německu v roce 2003, systematicky zvyšuje chudobu a snižuje mzdy. To vedlo ke zvýšení cen zboží vyrobeného v zemích, které nepřijali tak extrémní škrty. Toto snížení konkurenceschopnosti přispělo k ekonomické krizi jihoevropských zemí, protože jejich výrobky již nikdo nekupoval. No, a když tedy tamní obyvatelé hledali příležitost v Německu, byli ponechání bez jakékoliv sociální podpory a to i navzdory jejich pasům obyvatel EU. Řečeno bez obalu – že se nějaké místo může stát ekonomicky „konkurenceschopným“, znamená také, že lidé dost možná budou muset v důsledku prchnout někam jinam.

Někteří jsou si rovnější?
Existují zákony a postkoloniální omezení, která umožňují odmítnout uprchlíky pokoušející se o vstup do jiné země. Jakkoliv je to kruté, EU a Evropská hraniční stráž Frontex většinou vraždí v tichosti: 18 673 lidí, jejichž jména jsou neznámá, zemřelo na hranicích mezi roky 1988 a 2012. Skutečné číslo je pravděpodobně mnohem vyšší. Pro srovnání, zde jsou čísla z jiného pásma smrti: mezi 136 a 245 mrtvými. Tolik lidí zemřelo při pokusu překonat Berlínskou zeď mezi NDR a SRN za 28 let. Každá oběť hranic je příliš, ale bohužel jen málo lidí to vidí takto. Slavnostní kladení věnců za oběti Berlínské zdi po ránu a nařizování deportací odpoledne není vědomým pokrytectvím, svědčí spíše o rasistickém myšlení. Zde si oběti nejsou rovny, protože některé patří do německého „my“, zatímco oběti současných hranic jsou vždy „ti druzí“.

Nepomůže nám jednoduše říct, že ve svých hlavách vymažeme kategorie „my“ a „oni“, koncept „ilegálních“ lidí a spálíme všechny pasy a víza. I když by to mohlo všechno malinko zlepšit, tyhle kategorie jsou pořád realitou, zdají se být pro mnoho lidí naprosto přirozené a především jsou všechny násilně prosazovány institucemi.

Zde je příklad toho, jak byly definovány hranice: před mnoha staletími vládce prohrál válku proti jinému vládci a od těch dob je řeka nejen místem pro plavání ale také značí hranici „jiné“ země. Je to celkem na hlavu. A celý tento koncept se stává ještě šílenějším, když si lidé na obou stranách řeky vytvoří hluboký cit pro „svou zemi“ a drží jí palce v boji za úspěch proti zemi na druhé straně řeky.

„Není jak zadržet / ty trable co přichází každým dnem“
Čím to ale je, že ne každému je umožněno použít most na druhou stranu řeky? Celkem důležitým důvodem k odmítnutí uprchlíků vstupujících do jiné země je, že lidé v téhle společnosti nejsou prostě jen Honza a Vlasta, nebo Pepa a Žaneta. V tržní ekonomice jsou lidé tzv. lidským kapitálem. To znamená, že je tu primárně zájem využít jejich pracovní sílu a také je sledovat. Ale pořád ještě jsou tu další rozdělení – lidí se „špatnou barvou pleti“ nebo se „špatným pasem“ je „příliš mnoho“. Ale krok zpět – co vlastně znamená „příliš mnoho“? Pracovní síla, která se nedá využít, je především nerentabilní. A nikdo nemůže přesně říct, kdy nastane okamžik, že je zde „příliš mnoho“ lidí, kteří jsou nepotřební. O tomto „příliš mnoho“ se neustále vedou spory, ale stejně pořád existuje jako jakási jasně daná velikost. Trocha „příliš mnoho“ je pro režim výhodná k vykořisťování těch lidí, kteří chtějí vyšší platy nebo si představují svůj život jinak. Všichni tito lidé mohou být vydírání představou, že je tu někdo jiný, kdo čeká na jejich pracovní místo.

Ale „příliš mnoho“ by nemělo žít z dávek sociální podpory. A když je někdo vyloučen ze sociálního zabezpečení, on nebo ona musí najít jiný způsob, jak přežít. A policie a vězení pro ty, co byli donuceni ke zločinu, stojí dost peněz. A ještě by někdo mohl dojít k závěru, že život by mohl být víc než jen nudná rutina a chudoba… Tohle, co by se dalo nazvat „veřejným pořádkem“, a co se dá se přeložit jako sledování, zastrašování a ponižování, je drahé. Všechno jsou to špatné náklady, které se vrátí při konkurenčním boji s ostatními státy. To je důvod, proč se státy pokoušejí vracet zpět na hranicích co nejvíc lidí a proč zavazují země původu k brutálnímu odmítání uprchlíků. Jistou dobu tak byl bojkotovaný diktátor Kaddáfí nejlepším přítelem Západu, protože v Libyi všemi prostředky (a za pomocí peněz z EU) zastavoval africké uprchlíky.

Několik dohod určuje, kterým lidem je umožněno vstoupit do Evropy v rámci humanitárního aktu. Tohle „jen ty můžeš vstoupit“, je jen jinou verzí „ty zůstaň, kde jsi“. Ti, kteří požadují Zelené nebo Modré karty nebo nekritizují zaměření na údajnou ziskovost a neziskovost lidí s ohledem na akademické tituly, jsou sotva lepší než ti, kteří tvrdí, že loď je plná. Ne že by předpisy o „kvalifikované migraci“ nemohly zlepšit život alespoň jednotlivcům, ale bude k nim přihlíženo jen, když to bude ekonomicky přínosné pro danou zemi. Tohle je Zelená/Sociálně demokratická verze deportací a Evropské hraniční stráže Frontex, jen se solárními loděmi a bezolovnatým střelivem ale zabíjející naprosto stejně.

Takže všechno zůstává stejné, dokonce i odpověď: Revoluce? To zrovna ne. Většinou uprchlická politika reaguje na nové podmínky: Jako s koncem NDR, kdy přestalo být nutné chovat se „humánněji“ v reakci na podmínky v tom „druhém Německu“ a přijímat odtamtud proto každého uprchlíka. Místo boje s rasistickým davem, byly jeho požadavky splněny a celé právo na azyl bylo zrušeno. Tyto otázky ale stále zůstávají otevřené: Kdy se pozná, že už je někde „příliš mnoho“ nerentabilních lidí? A proč jen lidí z ostatních zemí je „příliš mnoho“? Doufejme, že tyto spory a boje povedou ke stavu, kdy společnost vnímající lidi jako nadbytečné bude odstraněna. Jistě, teď a tady, tyto zápasy mohou alespoň zlepšit život ilegalizovaných lidí. Současné uprchlické protesty toho dosáhly celkem dost. Jde o začátek podpory struktur „ilegálních“ lidí a překonávání rasistického myšlení. Je to začátek éry, ve které lidé nebudou ilegální a nebudou již více vnímáni jen jako pracovní nástroje. A všichni lidé se budou moci pohybovat, kamkoliv budou chtít!

Další čtení:
The Voice-Campaign
Shift Magazin #10: Immigration Rights and No Border Struggles in Europe
Why are many people in developing countries poor?

Přeloženo z anglického originálu „There‘s no room here for all these people!“. Of overcrowded boats and empty plates vydaného v Routes Sucrées, č. 2 (březen 2014).

Proč internacionální antinacionální časopis?

Časopis Ulice z cukru vyšel poprvé v roce 2009 v Berlíně. Zamýšleli jsme ho původně jako jednorázový projekt určený mladým lidem při příležitosti nacionalistických oslav dne německé jednoty. Kvůli mnoha pozitivním reakcím se z něj stal regulérní časopis, doteď jsme vydali 13 čísel. Píšeme o tématech, jako jsou kritika každodennosti, nacionalismus, láska, genderové vztahy, sexualita, kritika kapitalismu, kritika náboženství a mnoha dalších. Snažíme se psát texty tak, aby byly všeobecně srozumitelné. Levicových textů, při jejichž čtení se člověk cítí jako blbec, už existuje dost.

Tím, že píšeme německy, se ale vytrácí velmi důležitý aspekt: internacionální výměna. Vždycky žasneme nad tím, jak moc jsou levicové diskuse omezené jednotlivými jazykovými okruhy. Zdá se nám, že levicové diskuse v jiných částech světa vnímáme silně stereotypně. A když jedeme například do USA nebo do Jižní Ameriky, jsme často konfrontováni s až komickými představami, které tam lidé mají o německé levici.

Abychom však změnili svět, potřebujeme obrovské množství lidí v mnoha částech světa. Je třeba, abychom navazovali kontakty a snažili se o vzájemné porozumění. Proto jsme začali s vydáváním časopisu také v jiných jazycích. Chceme diskutovat a síťovat se. Chceme vést debaty také napříč jazykovými bariérami a samozřejmě také napříč národními hranicemi. Toto vydání obsahuje články o tématech, která jsou pro nás velmi důležitá. Pokud o nich s námi chcete diskutovat, napište anglicky nebo německy na info@strassenauszucker.tk. S vaším svolením budeme příspěvky a komentáře shromažďovat a anonymně zveřejňovat na stránce: https://strassenauszucker.tk.
Naše touha diskutovat a vyměňovat si názory je založena na dvou věcech, které krátce nastíníme. Hnutí, které zastává naše zájmy a ideje, musí být mimo jiné internacionální a antinacionální.

Proč antinacionální?

Nejčastější námitkou, kterou slýcháme na to, že jsme antinacionální, je, že Německo je koneckonců také »naše země«. Je pravda, že lidé, kteří v nějaké zemi žijí, jsou často také držiteli pasů a jiných dokumentů této země. To znamená, že je jim úředně dovoleno, v této zemi legálně žít a pracovat. Když ale žádnou práci nenajdou, jsou to pak úřady »jejich země«, které je buzerují a nutí je pracovat nebo je dokonce kriminalizují. Je to »jejich« země, která vytváří svět plný konkurence a která poskytuje ve školách vzdělání, díky kterému víte, že se musíte snažit, abyste ve společnosti uspěli. To všechno, protože se váš »vlastní stát« musí prosadit v konkurenci ostatních národů. Je to sice dementní, ale i my jsme na tomto mezinárodním úspěchu na světovém trhu závislí. A v těžkých časech jako během nedávné krize se od vás očekává, že se obětujete »pro dobro národa«, který pro vás ve skutečnosti nikdy nic dobrého neudělal. A když »vaše« vlast rozhodne, že je nějaký jiný státní útvar nepřítelem a vojáci a vojačky z povolání už nedostačují, můžete být těmi, kdo musí střílet na jiné lidi, nebo se nechat zastřelit. Tak teda dík!

Pro lidi, kteří nemají pas země, ve které žijí, je koncept národa tak jako tak násilný. Musí se na jedné straně bránit státní šikaně a na druhé rasistickému násilí. Už z toho je jasné, že pro nás není problém jen vyhrocený nacionalismus nebo vlastenectví (jež od sebe nemají zas tak moc daleko) nebo to, že u moci nejsou ti správní politici a političky. Problém podle nás tkví daleko hlouběji. A to je důvod, proč nejsme pouze antinacionalističtí, na čemž bychom se asi shodli i s mnohými liberály, ale jsme antinacionální: Národy a láska k nim jsou totiž smrtelně nebezpečné.

Režim, ve kterém žijeme, se jmenuje Německo. Pro lidi z Argentiny je to Argentina a pro lidi z Ruska Россия. Jeden příklad by mohl zčásti tuto myšlenku názorně ilustrovat: Během mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012 si někteří lidé přáli, aby vyhrálo Řecko, protože »tato zubožená země potřebovala naději a potěšení«. Tento příklad ukazuje, jaké vazby má nacionalismus vytvářet. Všechny společenské rozpory jsou zahlazeny a lidé, kteří nedávno přišli o své domovy, by se měli přinejmenším radovat, když už nemají co jíst. A měli by být hrdí na vlastní zem. Tato hrdost je ale překážkou pro změnu společenských podmínek, jež plodí bezdomovectví a hlad. Mnoho lidí v Řecku se už ale o národní úspěchy nestará. Vědí totiž, že ty ke změně jejich životních podmínek nepovedou. Namísto toho berou životy kolektivně do vlastních rukou. Podobně jako před časem lidé v Argentině.

Žádné naděje nevkládáme ani do růstu hrubého národního produktu, protože z něho stejně nic mít nebudeme. Dokonce i ti, kteří z růstu HNP profitují, by se mohli v racionálně řízené společnosti mít lépe. Odmítáme řeči o tom, že si lidé musí utahovat opasky. Stejně tak odmítáme liberální řeči o tom, že máme být hrdí na ústavu a sociální zákony »našeho« státu. Není to tak, že bychom se mohli rozhodnout, která ústava nám nejlépe vyhovuje a pak se stát občany dané země. To samo stačí k tomu, abychom ideu »národa jako wellness agentury« odhalili jako lež. Odmítáme jásat nad úspěchy »našich« národních týmů. Jméno našeho režimu budeme připomínat jen při vzpomínání na jeho oběti. Proto se z národních barev snažíme vytvořit barevnou kombinaci vyjadřující naději (v Německu prostě odstřihneme zlatou a máme rudočernou). Nebo se prostě o vlajky nezajímáme. Nepotřebujeme národ, potřebujeme přátele.

Chceme důstojné životní podmínky pro všechny lidi. A chceme také, aby mohli všichni spolurozhodovat o tom, co to znamená. Nechceme, aby nám nějaká vláda nebo parlament říkali, že mzdy, sociální zabezpečení nebo podpora pro žadatele o azyl určované falešnými kapitalistickými omezeními, jsou dostatečně vysoké.

Proč internacionální?

Internacionalismus chápeme jako pokus překonat národní hranice. Proto nám také to, jak je pojem internacionalismus chápán v některých levicových kruzích, působí bolesti hlavy. Internacionalismus neznamená stavět se automaticky na stranu hnutí odporu kdekoliv ve světě. Nevyjadřujeme nekriticky solidaritu všem povstaleckým hnutím. Nejprve se ptáme po důvodech jejich odporu. Myslíme, že logika, která říká, že »nepřítel mého nepřítele je můj přítel«, není nelogická. Naši podporu podmiňujeme emancipačními záměry. Ti, kteří podporují mužskou nadvládu, vyžadují stranickou disciplínu nebo nechtějí snižovat pracovní zatížení, ale chtějí vyhlašovat pracovníky či pracovnice měsíce nebo ve vlastních řadách trpí rasismus a antisemitismus, odmítají homosexualitu či translidi, nemohou očekávat, že je nebudeme kritizovat. Nemáme nic společného s lidmi, jejichž kritika kapitalismu spočívá v tom, že činí bankéře osobně zodpovědnými za všechno zlo na světě. Nemáme nic společného ani s těmi, kdo chtějí zachovat pouze imaginární »čistotu lidu« a nadvláda je pro ně špatná pouze tehdy, když ji vykonávají nesprávní lidé. I když kritizujeme stejné věci, nejde nám o ledajaký úspěch. Úspěchem je pro nás naplnění našich politických cílů. Ti, kdo zapomněli, za co bojují, jenom proto, aby získali větší podporu, mohou naše politické cíle potlačovat.

Jak tedy chápeme pojem internacionalismus? V současnosti se lidé rozdělují do »národů«. Naším cílem však je ukázat, že všechna tato rozdělení nás oddalují od vzájemného spojování lidí. Existuje pouze jedno lidstvo. Láska k »vlastnímu« národu, bez ohledu na důvody, je přímým protikladem politické solidarity mezi všemi lidmi, o kterou usilujeme. Vlastenectví a internacionální politická solidarita se vzájemně vylučují. Z patriotů a patriotek budou nakonec naši protivníci, protože jejich cílem v důsledku není osvobození všech lidí.

To také vysvětluje naše důvody, proč jsme internacionální. Proč limitovat diskuse těmi hranicemi, proti kterým bojujeme, když se cítíme být blíže feministce z Beninu, než rasistovi z Berlína? Kapitalismus je systém, který je globální. Vybudovat antiautoritářský komunismus, za který bojujeme, a ve kterém bude konečně produkováno podle potřeb, není myslitelné pouze v jedné zemi. Vojenské intervence s cílem potlačit krvavě pokus o vytvoření podmínek pro lepší život pro všechny, by na sebe nenechaly dlouho čekat. A v globální ekonomice založené na dělbě práce by nezbylo než se spolehnout na trh a kapitalistickou logiku založenou na konkurenci, bez nichž by nebylo možné získat věci, které nelze produkovat nebo pěstovat ve vlastním regionu, což by mělo obrovský efekt na vlastní potřebami řízenou produkci. Proto se musíme potkávat a síťovat i v časech, kdy revoluce ještě není na obzoru. V době, ve které jsme pouze malá menšina, chceme vytvořit struktury, které fungují napříč jazykovými hranicemi. Chceme zakládat struktury, jež umožní vytvářet organizační formy vhodné pro revoluční časy, takže až se jednou věci pohnou, budeme moci diskutovat o osvobozené společnosti co možná nejméně hierarchickým způsobem. Takovou formu komunikace je třeba testovat a učit se ji. Jak je možné narušit hierarchie vědění? A jak lze dosáhnout toho, že nemluví stále jen muži a starší lidé? Důležitá otázka také je, jak můžeme společně psát texty tak, aby jim všichni rozuměli, a přitom v nich věci nebyly podávány zbytečně zjednodušeně. Jaké procesy zafungují? Co bude užitečné? Chceme to vyzkoušet!

Teď ale přejeme hodně zábavy při čtení!

Proč potřebujeme revoluci. A proč revoluce nestačí.

One solution – revolution! A-, Anti-, Anti-capitalista – Overthrow the System, revolution anarchista! The revolution is my girlfriend! A tak dále. Na demonstracích, tričkách, v textech písní: magické slovo »revoluce« má nezastupitelné místo v image a jazyku levice. Pokud ale právě začínáme s nějakou formou aktivismu – na univerzitě, ve škole, ve skupinách anebo autonomních centrech –, mohou se naše aktivity často zdát na hony vzdálené zásadní politické změně. Raději chodíme na antifašistické pochody, potkáváme se ve čtenářských kroužcích, kritizujeme sexismus na studentských schůzích anebo blokujeme transporty nukleárního odpadu. Někdy, když čteme text anebo píšeme prohlášení k demonstraci, na nás tato »revoluce« vyskočí. Vždy ale vypadá jen jako prázdná fráze, něco vzdáleného našemu každodennímu životu. V následujícím textu ale toto magické slovo ztratí své kouzlo a prázdná fráze se naplní obsahem. Takže – proč vlastně chceme něco takového – zásadní změnu společnosti, skoncování s existujícími poměry? A v jakých případech postačují menší změny – reformy?

Reformy nestačí
Nechceme revoluci, protože je cool. Samozřejmě, užíváme si všechny ty plakáty s maskovanými chlapíky (někdy, a stále častěji, i ženami), házejícími kameny, fotky z povstání zapatistů v Mexiku anebo historické popisy kronštadtské rebelie v roce 1921. Jsme celkem rádi, že pro všechny údajně »normální« věci jako vlastenectví, rasismus, sexismus, homofobie anebo kapitalismus máme jen vztyčený prostředník. Ve skutečnosti ale nejde o estetiku, o to být zajímaví, o velká odmítavá gesta anebo dogmatické uzavírání se v abstraktních revolučních principech. Chceme revoluci, protože některé věci se jednoduše nedají změnit krok za krkem. Namísto toho potřebujeme nějaký bod zlomu – doufáme, že spíš dříve než později –, ve kterém si velká část lidí řekne: »Ne. Tenhle kapitalistický způsob výroby – co je to za blbost?! Je na čase zásadně změnit společnost.«
Jak jsme došli k tomuto závěru, lépe ukáže příklad: denně umírá okolo 30 tisíc lidí v důsledku podvýživy. Dlouho existovaly pokusy, jak situaci zlepšit – humanitární pomoc, genetické modifikace plodin s cílem zvýšení úrody, podpora lokální ekonomiky pomocí mikroúvěrů a stále nové a nové cíle OSN zaměřené na snížení hladu ve světě. Všechny tyto pokusy selhaly, je to hrozné. Když ve stejném čase existuje v Evropě nadprodukce potravin, zdá se logické dopravit je do chudších oblastí. Takovýto návrh je však často odmítaný jako naivní, protože může zničit místní ekonomiku. Tento pohled ukazuje zvrácenost kapitalistického způsobu výroby, kde dává větší smysl zlikvidovat přebytek potravin než jím nakrmit hladovějící – protože tato pomoc by z dlouhodobého hlediska znamenala víc hladovějících!
Místo toho se má všem dát možnost účastnit se soutěže tržní ekonomiky. Jediný problém však je, že tam, kde je soutěž, jsou nutně i ti, kdo prohráli. Dokud budeme k obstarání jídla potřebovat peníze, bude obrovské množství těch, kteří v této soutěži prohráli, hladovět. Nemáme představu, jak tuto zrůdnou logiku změnit reformami. Nevidíme jinou možnost, jak skoncovat s hladem, než revoluci v současném způsobu výroby.
Netřeba však chodit tak daleko. I v každodenním životě narážíme na limity kapitalismu. Když někdo bez peněz ukradne v supermarketu kvůli hladu sýr, dostane se do problémů: naštvaná pokladní, agresivní sekuriťák, nepříjemný fízl, policejní stanice, obvinění. Taková »neúčast v jejich hře« rozhodně nezruší žádnou formu autority a nikdo si jejím prostřednictvím nepolepší (možná s výjimkou sadistického fízla). To samé platí o myšlence odstěhovat se s přáteli na vesnici a žít z vypěstované mrkve. Pokud to lidi baví, určitě by to měli dělat. Kapitalismus to ale nezasáhne. Stručně řečeno, kapitalismus je tvrdý oříšek. Je zbytečné poškrábat jen jeho povrch. Pokud chceme výrobu, která už nebude dál orientovaná na tvorbu zisku – se všemi zmíněnými následky –, musíme ji od základu změnit.
Představujeme si revoluci jako druh »kolektivního sebeosvobození«, jako proces, který vychází z našich osobních potřeb a tužeb a zaměřuje se na změnu od základů. Předtím si však musíme dát pozor právě na to, na čem se zakládají tyto potřeby a tužby. Protože ne každá revoluce nutně přináší osvobození. Levicový romantismus nás navíc často nechává sklouznout k představám, že revoluce je záležitostí půl dne. Zničí se některé symbolické budovy, vyvěsí rudé a černé vlajky a – hurá! – máme novou společnost! Když ale mluvíme o »zlomu«, představujeme si poměrně dlouhý proces. Kdo ví, možná v něm bude místo i pro ten symbolický den se zničenými a hořícími budovami. Co je však důležitější, potřebujeme se předtím i potom bavit o tom, jak vytvořit novou společnost.

Víc než revoluce
Když zároveň mluvíme o jiných formách hierarchie, je to jiné než u kapitalismu: pokud usilujeme o společnost, kde se výroba nepodřizuje zisku, neznamená to, že automaticky zmizí sexismus. Je velmi pravděpodobné, že v radách (nebo v čemkoli, v čem se budeme organizovat) budou opět mluvit muži. Možná někdo napadne svoji lesbickou sousedku. Musíme taky předpokládat, že mnoho lidí zůstane rasisty. Nové ekonomické podmínky to mohou v dlouhodobém výhledu změnit: ve světě bez národů, bez absurdní dělby práce, nebude myšlenka dělení lidí na dobré »domácí« a zlé »cizince« dávat smysl. Když ekonomika nebude ze své podstaty potřebovat špatně placená zaměstnání, lidé už nebudou podléhat iluzi, že ženy mají zvláštní talent pro domácí práce, výchovu dětí, práci asistentek nebo péči o seniory.
Vraťme se ale k původnímu tématu: to, co chceme, je »dobrý život«. A mohlo by být cynické říct – jako to někteří dělají – »Jistě, tak to bude po revoluci«. Protože už tady a teď existují možnosti, jak změnit způsob myšlení a chování, které učiní život o něco hodnotnějším a určitě o něco svobodnějším. Tyto změny situace »tady a teď« se dotýkají spíše než kapitalismu jiných mocenských vztahů. Ve vztahu ke kapitalismu jde především o to, pochopit, jak funguje, k jakým pokusům o jeho překonání došlo a proč selhaly – dozvíme se tak, jak to v budoucnosti udělat lépe. Prostředkem, jak získat tyto znalosti, je učení a čtení, diskuse a organizování – ve čtenářských kroužcích, na workshopech, seminářích, ve skupinách. Stále blíže ke dni, kdy většina řekne: »Už dost!«
Konkrétnější možnosti zasáhnout existují například ve vztahu k rasismu. Když u pokladny v supermarketu uvidím, jak se »bílý« důchodce naváží do Roma, má význam zasáhnout. Ukázat fašounskému dědkovi hranice, podpořit člověka, který zakouší rasismus, a dát veřejně najevo, že rasismus není akceptovatelný. Nemusí to změnit dědkův postoj, některé věci se ale stanou méně akceptovanými. Anebo když se prodavač zeptá ženy shánějící vrtačku, jestli hledá pěkný dárek k narozeninám pro přítele, má smysl uzemnit ho, že dotyčná možná miluje vrtání. A zároveň přemýšlet, jak je to hloupé, říkat to, jen aby se trochu narušily středověké představy prodavače o ženách.
Anebo když se neznámá žena, skloněná »ťuťu ňuňu« nad kočárkem, odváží zeptat: »Je to chlapeček, anebo holčička?« Někdo by mohl říct: »Nevím. Je to jeho rozhodnutí, ale ještě to neumí říct.« To zpochybní její přesvědčení, že existují jen dvě pohlaví. Teoreticky se dá představit, že kategorie jako »muž«, »žena«, »transgender«, »gay«, »asexuál« a podobně se mohou stát pro lidi nepodstatnými. Pro zviditelnění absurdnosti takového rozdělování není nutně potřebná »revoluce«. Ke změnám ve vnímaní může dojít krok za krokem. Má význam začít od sebe – zpochybnit klišé v našich vlastních rolích a v našich hlavách.

Rozšiřovat klícku, ale nezapomínat: je to stále klícka
Ve zkratce: nemyslíme si, že je rozumné čekat se vším až na dobu »po revoluci«, tak jako křesťané čekají na nebeské království. »Reforma« se častokrát používá jako nadávka. »Reformista« zní nezáživně a vypadá nudně. My si však vážně nemyslíme, že jde o to, jestli něco působí cool, nebo ne. Jde nám o nejlepší strategie ke změně společnosti. Schvalujeme proto vše, co udělá lidí šťastnějšími, zaměřuje se na lidské potřeby a odmítá autority. V tomto jsou přístupy, které fungují »tady a teď«, dokonalé.
Jedním z příkladů může byť nehierarchické rozhodování. Redakce »Ulic z cukru« je složena z lidí různého věku a zkušeností. Naše práce by pravděpodobně byla »efektivnější« se šéfem, který by rozhodoval a rozděloval povinnosti. Chceme ale žít ve světě, kde se berou vážně názory a potřeby každého, kde se nikdo necítí malý a bezvýznamný, komandovaný nebo nemá pocit, že nemá co říct. Má smysl dělat to lépe a řešit věci nehierarchickým způsobem. A to i přes všechny těžkosti, které z toho plynou – protože i ve formálně nehierarchických skupinách existují nerovnosti, které je třeba prozkoumat.
Dalším příkladem mohou být levicové »svobodné prostory« jako například squaty či společné bydlení. Samozřejmě jsou jen částečně »svobodné« – jejich existence je závislá na rozhodnutí vlastníků nebo úřadů. Častokrát se spotřebuje množství energie při dohadování se s ostatními nad nudnými detaily spolubydlení. Těžko říct, jak by to vypadalo ve svobodné společnosti, kde není třeba starat se o nájem a účty za elektřinu. Protiargument – »Pokud to nefunguje v našem společném bytě, jak to může fungovat ve svobodné společnosti?« – je mimo, protože ignoruje nedostatek peněz a času jako důvody, proč to nefunguje. V osvobozené společnosti bude v každém případě potřebné – konečně – přijímat všechna rozhodnutí kolektivně. Má význam zkoušet to v praxi, protože politické boje jsou vždy kolektivním procesem. A to i v časech Facebooku a mobilů – všechny čtenářské kroužky, společenské akce a politická setkání potřebují reálné fyzické prostory. V tom plní »svobodné prostory« jako squaty a autonomní centra úlohu klíčové infrastruktury.

Ztraceni v revolučním supermarketu
Reformy, tyto malé kroky směrem k lepšímu světu, v sobě vždy ukrývají nebezpečí: je lehké nechat se unést malými změnami a zapomenout, že cílem bylo něco úplně jiného. Většina lidí může chtít změnit svět v dlouhodobém horizontu, často ale ztrácí ze zřetele tento základní cíl ve svojí každodenní práci v boji za práva uprchlíků nebo proti jiné nespravedlnosti, prostřednictvím politických stran a občanských sdružení. To je důvod, proč uprostřed těchto chvályhodných činností nechceme zapomenout, že důvod všech nespravedlností neleží jen v osobním chování jednotlivce, ale že tato společnost ze své podstaty povzbuzuje lidi, aby se chovali jako zvířata. Dnešnímu způsobu výroby je vlastní, že působí škody. A tyto principiální změny není možné uskutečnit bez úplného svržení existující společnosti. Takže: ke knihám a na barikády!

K dalšímu čtení:

Taylor, G. B. (2012): Sedem ľavicových mýtov o kapitalizme.

Wolfe, Ross (2014): Reflections on resistance, reform, and revolution: The problematic forms of
contemporary anticapitalism. The charnel-house 

Bookchin, Murray (2001): Anarchism, Marxism and the Future of the Left. Edinburgh: AK Press. [dostupné např. v Radikální knihovně Autonomního sociálního centra Klinika]

Co znamená změnit svět bez chopení se moci a jakou roli v tom hrají čtení, diskuse, kritika a učení se z praktických zkušeností?

Kdo zná lidi, kteří se zabývají politikou, má často o politické práci různé představy: existují tací, kteří považují teorii za nudnou a chtějí se okamžitě vypořádat se všemi společenskými problémy. A pak jsou ti, kteří hlavně čtou a diskutují a nejsou tak často k vidění na demonstracích. Tyto přístupy mají hodně co do činění s osobními preferencemi. Teorie a praxe ale nemusí být nutně v rozporu: někdy se různé formy politické práce mohou doplňovat. Asi každý bude souhlasit, že existují praktické akce, které jsou nesmírně důležité. Ať už jde o to, ohradit se proti sexistickým poznámkám, chránit sebe a své přátele před nacisty nebo se solidarizovat s uprchlíky. Tyto praktické aktivity jsou důležité, protože zmírňují současnou společenskou bezohlednost. Můžeme pochybovat o tom, že změní trvale společnost. Zdá se ale, že přinejmenším dočasně trochu zpříjemní život. Složitěji se však odpovídá na otázku, jak je možné společnost zásadně změnit a jakou roli v tom hrají teorie a praxe.

Na pochybách pro pochybování – teorie a kritika
Napadá nás spousta důvodů, proč je teorie důležitá pro politickou práci. Nechceme naší politikou tupě následovat zdravý rozum mainstreamu. Chceme věci zpochybňovat a kreativně přetvářet. Abychom reflektovali a zpochybňovali status quo, je obvykle nutné číst, přemýšlet a diskutovat: zabývat se teorií.
Znamená to naopak, že lidé, kteří nezpochybňují společenské podmínky a dělají »občanskou politiku«, nečtou a jsou líní přemýšlet? Ne. Čtou, jenže čtou jiné věci. A také přemýšlejí, často dokonce velmi usilovně. Mnozí nicméně považují stávající společnost za přirozenou a samozřejmou formu organizace. Všechno, co tomu neodpovídá, považují za špatné, absurdní a nereálné.
Kapitalismus kromě toho klade na lidi často protikladné požadavky. K našim bližním máme být sociálně citliví, současně máme vždy být nejlepší, nejchytřejší a nejúspěšnější a předčit všechny konkurenty. Tyto rozpory se v každodenním životě dají stěží vyřešit. Lidé proto vyvíjejí různé strategie, aby se s nimi nějak vyrovnali. Ty mohou být někdy docela ošklivé, jako je tomu v případě nacionalismu: »Všichni Češi jsou moji přátelé; všichni cizinci jsou moji konkurenti.« Mnozí tomu říkají »ideologie«. Protože je společnost rozporuplná a jeví se jako »přirozená«, vytvářejí lidé komické pokusy o řešení.
To se stává i mnoha levičákům. Protože jsou »národ« a »lid« v levicových kruzích považovány za »přirozené« kategorie, zdá se zcela logické a neproblematické spojovat se s nacionalistickými a snad i antisemitskými osvobozeneckými hnutími. Dnes to vidí mnozí levičáci jinak. Změna ale nespadla sama z nebe, byl to mimo jiné výsledek teoretické reflexe společenských událostí.

Polož své ucho na kolejnici dějin – praxe jako proces učení
Zpochybnit společenské »jistoty« a řešit rozpory často není vůbec jednoduché. Aby se nenarazilo hloupými politickými akcemi do zdi, je nezbytné neustálé učení a teoretická práce na kritice ideologie. Touha lépe se učit a porozumět by ale neměla končit jen v knihovně. Aktivní vystupování proti šikaně na úřadu práce nebo proti rasovým předsudkům v okolí často umožňuje jiné vzdělávání, než jaké umožňují knihy. To samé platí v případě, že se společně s dalšími snažíte intervenovat organizovaně do politiky. Tak je možné poznávat prostřednictvím zkušeností v praktických konfliktech, v aliancích a s institucemi společenské »zlomy«, tedy momenty, v nichž se společnost, která působí jinak pevně a zdá se být samozřejmá, krátce otřásá. Účast ve školní stávce nebo v iniciativě za větší spolurozhodování je zcela jiná zkušenost, než když si o tom jenom čtete. Často se až v praktických rozepřích učíme, co je možné, a zjišťujeme, kde (ještě) není možné změnit poměry tak, aby odpovídaly tomu, co chceme. Také tady samozřejmě zůstává na zvážení, jak s kým spolupracovat a jaké kompromisy je strategické akceptovat. Často to je obtížné teoreticky rozhodnout, je třeba se učit z politických zkušeností. Zkušenosti nejsou jednoduše »tady«, získávají se v politických procesech. K tomu patří také organizovaná reflexe – třeba společně se členy skupiny po skončení nějaké akce. Nebo schopnost »přijímat kritiku« od ostatních. Když se ideje a akce vystaví kritice, neznamená to, že budou oslabeny. Naopak: kritika je nástroj, který umožňuje promýšlet a zlepšovat argumenty a analýzy – a učit se.

No power to the people – teorie jako odmítání moci
Dalším důvodem, proč se mnoho politicky angažovaných lidí tolik věnuje teoretické práci, jsou špatné historické zkušenosti s levicovou praxí. Takovou praxí, jakou známe z dějin autoritářského a státního teroru, jehož prostřednictvím se »levičáci« pokoušeli násilně prosazovat své ctnosti. Začalo to francouzskou revolucí a ještě horší to bylo během reálného socialismu v Sovětském svazu nebo Československu. Z toho důvodu velká část radikální levice odmítá mocenskou politiku: svět je třeba změnit bez uchopení moci. Někdo považuje za problematické dokonce i zakládání skupin za účelem získání vlivu. Vedlo by to ke společnosti, v níž mohou naplňovat své zájmy ti, kdo jsou nejsilnější, umí se nejlépe organizovat a mají hodně spolubojovníků. A to je zase donucování a nadvláda. Jak ale místo toho dojít ke světu, ve kterém lidé žijí společně v solidaritě a osvobozeni od hierarchie a nadvlády? Přiblížit se k této ideji znamená zaměřovat na tento cíl také svoji praxi.

Odzátkování lahve se vzkazem – praxe k použití teorie
Mnozí lidé nejsou ochotni přistoupit na nové argumenty. Od počátku považují radikální argumenty za scestné nebo se po náročném pracovním dni už jen nechávají oblbovat televizí. A pokud chce malá emancipační skupina prostřednictvím textů a výzev vejít do kontaktu se společností, dosáhne maximálně – víte čeho… Proto je třeba usilovat o vytvoření radikálního diskurzu osvobozeného co možná nejvíce od nadvlády: na demonstracích, prostřednictvím plakátů, v diskusních kroužcích nebo v tomhle skvělém časopise, který právě držíš v rukou.
Mnozí levičáci jsou často oprávněně trochu skeptičtí k pokusům prodávat argumenty prostřednictvím barevných obrázků, chytlavých sloganů a s cool hudbou v pozadí. Nechceme někoho přesvědčovat tím, že jsme cool, ale tím, že máme lepší argumenty. I ten nejlepší argument je ale možné rozvíjet jen v případě, že je srozumitelný. Kdo svůj argument bere vážně a považuje jej za důležitý, přeje si podmínky, ve kterých může být jeho argument zároveň nejvlivnější. A tyto podmínky jsou vytvářeny prostřednictvím symbolicko-politických intervencí. Může tak být například velmi užitečné uspořádat demonstraci proti konceptu »národa« na 28. října. V ten den všichni mluví o národě a Česku a je tak větší šance, že argumenty budou slyšet, než někdy v létě, kdy už všichni myslí jen na dovolenou.

Teorie bez praxe je prázdná, praxe bez teorie je slepá
Praktické akce samy o sobě jen zřídka umožňují reflektovat společnost a zpochybnit těžce získané jistoty. K tomu je třeba teorie jakožto kritika ideologie. Bez teoretické reflexe politických akcí je možné se věnovat desetiletí humanistické práci s uprchlíky, aniž by člověk aspoň trochu porozuměl institucionálnímu rasismu. Politické akce také zřídka mluví »samy za sebe«, jejich přípravu a realizaci je třeba teoreticky podložit a promyslet. Teorie je zkrátka důležitá.
Kdo ale celý den jen čte, aniž by přemýšlel, jak může jiným zprostředkovat to, co přečetl, si počíná apoliticky a často samolibě. Tak se skutečně žádná podstatná teorie nedělá, jen rétorika, která si vystačí sama se sebou. Ačkoli – a právě proto – chceme vést nehierarchickou diskusi, musíme vytvářet takové situace, které umožňují utvářet diskurz měnící společnost.

O kultuře a rasismu. O tom, proč rasismus není pouze ideologií nenávisti vůči černochům.

Kdo by neznal následující výroky, ať už zazněly u večeře s rodiči, v metru nebo v novinách: »Muslimové jsou proti západnímu způsobu života s jeho demokraticky ukotvenými svobodami. Proto zůstávají mezi svými místo toho, aby se integrovali. Muži rozhodují o všech oblastech života, zatímco ženy musí bez řečí poslouchat. Na základě svého náboženství o tom ani nepřemýšlí a fanaticky jednají, jak se od nich očekává.« Tyto nesmysly se bohužel nevyskytují ojediněle: Tři čtvrtiny všech nemuslimských Němců uvedly v průzkumu univerzity v Bielefeldu, že se domnívají, že »islámská kultura« určitě není nebo spíše není slučitelná s »naší západní kulturou«. Kulturalizace a antimuslimský rasismus jsou v Německu každodenním jevem.

Jedi mind tricks
Výše zmíněné obrazy se v případě muslimů užívají k připsání určitých specifických charakteristik každému jednotlivci. To vede k vymezení homogenní skupiny a k jejímu následnému devalvování. Nehledí se přitom na to, že ačkoliv někdo má rodiče, kteří pocházejí ze Saudské Arábie, už dlouho nevěří v Boha. Nebo že existují lidé, kteří se sice oficiálně hlásí k islámu a účastní se některých rodinných oslav, znamená to pro ně ale asi tolik jako pro mnohé křesťany to, že si na Ježíšovy narozeniny dávají dárky. V potaz se nebere ani to, že je někdo například íránský komunista nebo syrský anarchista – rozhodující charakteristikou je domnělá příslušnost k »islámské kultuře«. Také skutečnost, že v islámu – stejně jako ve všech jiných náboženstvích – existuje mnoho různých myšlenkových proudů, ortodoxních stejně jako liberálních, se prostě shazuje ze stolu.
Tomuto jevu se říká kulturalizace: Lidé jsou škatulkováni podle různých způsobů života, tradic či pravidel chování. Každý obdrží nálepku s jednou »kulturou« a na základě přináležitosti k těmto škatulkám jsou jednotlivci posuzováni. Podle toho se s nimi pak jedná, podle toho se hodnotí jejich chování. Předem víte, jaký bude student z Brazílie – a sice vášnivý, se sportovní postavou, bohatě gestikulující; že se učitel japonštiny bude pořád přátelsky usmívat, že bude workoholik a disciplinovaný; a že je dcera tureckých sousedů manipulována otcem, je jižansky temperamentní, nejpozději v devatenácti letech bude přinucena vdát se a otěhotní.
Samozřejmě, že v Japonsku existují usměvaví lidé, v Brazílii vášniví a v Turecku vynucené sňatky. Jistě, životní okolnosti v různých společnostech se liší a to někdy ovlivňuje to, jak lidé myslí, cítí a jednají. Je ale chyba, pokud zaprvé předpokládáme, že tyto charakteristiky tvoří homogenní »kultury«, a pokud zadruhé myslíme, že něco víme o jednotlivých lidech, protože věříme, že známe jejich »kulturu«. Co to ale vlastně má být, ta »kultura«?

Zničit Sithy my musíme
Kultura je jistě jedním z nejnejasnějších a nejrůznorodějších pojmů vůbec. Obvykle se jí myslí celek životních a organizačních forem, hodnot, převládajících forem myšlení a souvisejícího sociálního uspořádání skupiny. Vzhledem k tomu, že v našem světě národní státy tvoří rámec, v němž se tvoří lidská společenství, mluví se téměř vždy o »národní kultuře«. Někdy se mluví o »kulturních oblastech«, jež seskupují několik národních komunit a jež si jsou – pokud jde o výše uvedené faktory – určitým způsobem podobné vně hranic. V kapitalismu, ve kterém si jednotlivci v neustálém procesu zhodnocování navzájem z části konkurují jako pracující v boji o práci, z části jako podnikatelé v boji o zisk, se mnoho lidí uvnitř národa cítí být součástí něčeho většího. Získávají pocit společenství, který funguje také jako kompenzace izolovanosti v konkurenci. Kultura hraje v tomto procesu důležitou roli, neboť je to škatulka »vlastní« národní kultury, v níž lze nalézt smysl a identitu. Kultura také představuje nejdůležitější konstrukt, jehož prostřednictvím společenství definuje sebe a jiná společenství a odděluje je. A tyto národní kolektivy stojí na světovém trhu proti sobě jako konkurenti, což je důvod, proč pojem kultury nejen že může podpořit koncept (národního) společenství, nýbrž také vyznačuje, co není součástí této kultury a co je tedy cizí. Už volba slov, s nimž se označuje »vlastní« a »cizí« kultura, je názorná. Němci jsou tak pořádkumilovní, dochvilní, jedí kyselé zelí a jsou »národem básníků a myslitelů«. Velká část redakce tohohle časopisu má německý pas, v těchto atributech se ale nenachází (ačkoli mnozí mají rádi kyselé zelí a Goetha!). Mnoho lidí ale považuje takové rysy a s nimi spojený pocit kolektivního »my« za skvělý – potěší zvláště srdce nacionalistů a nacionalistek. Kulturalizace je tedy v první řadě o zobecňování, jež může být jistě dobře míněné (»Američané jsou velmi komunikativní!«), končí to přesto připsáním rysů a sešněrováním lidí do kulturního korzetu. Tak se to má i s myšlenkou »multikulturalismu«: Také v mírovém a harmonickém »soužití kultur« jsou lidem připisovány určité identity. Na jedné straně tak je romantizován skutečný stav soužití lidí: ohromná vzájemná vděčnost a věrnost, která musí být třeba v řeckých rodinných firmách skvělá. Tak skvělá, že zatemňuje vynucené ekonomické vztahy, což vede k tomu, že musí všichni chtě nechtě pomáhat. Na druhé straně multi-kulti připravuje cestu pro každodenní rasistické myšlení, jež – krom toho, že je to sračka – poskytuje falešný základ pro analýzu sociálních konfliktů. Pokud se například nezaměstnanost nebo násilí ve škole týká lidí s »migrační minulostí«, pak to má »přirozeně« něco společného s »kulturou« těchto »neněmeckých« lidí, a ne s rasistickými strukturami většinové společnosti. Třeba se skutečností, že studenti s »migrační minulostí« nedostávají od učitelů doporučení ke studiu na gymnáziu tak často jako jejich němečtí spolužáci se stejným prospěchem. Také zahraniční politika se už netýká různých zájmů států. Ne, jde tu údajně o »boj kultur«. Kulturalizace tedy vede k depolitizaci sociálních konfliktů, k utlumení sociálních příčin – z politiky se stává kultura.

Impérium vrací úder
Vraťme se ale k muslimům: Rasismus dnes už neznamená jen to, že jsou lidé diskriminováni na základě údajně »přirozených« rysů, jako je barva kůže. Důležitější je místo toho důraz na »kulturní« rozdíly. V této souvislosti se také mluví o »kulturním rasismu«. Na rozdíl od osvícené a diferencující kritiky každého náboženství, již samozřejmě považujeme za smysluplnou, jsou »islámská kultura« a »muslimové« zevšeobecněni – a zde má původ antimuslimský rasismus. Ten se v Německu zakládá především na strachu z »ředění dominantní kultury« přemírou »cizího« v německém společenství. Přinejmenším od vydání knihy Thilo Sarrazina »Německo páchá sebevraždu« ukazují často diskuse k tématu, že pod povrchem osvíceného a přátelského nacionalismu, který si Německo vytvořilo, dřímá už delší dobu strach z podmanění »islámskou kulturou«.¹ Podle průzkumu allensbažského institutu z minulého roku považuje více než polovina Němců muslimy a muslimky za zátěž pro německou národní ekonomiku. Kdo si chce dopřávat privilegium být zde, nesmí tuto kulturu a společnost zředit a oslabit. Pod nálepkou »integrace« se musí všichni přizpůsobit. Protože však pojem kultury úzce souvisí s nadvládou a rasismem, je v konečném důsledku každá snaha o požadovanou integraci k ničemu: Lidé s migrační historií, kteří z části v Německu žijí už po třetí generaci, se sice mohou přizpůsobovat, jak chtějí, nestanou se ale jednoduše »správnými Němci«. Je přitom absurdní, že se diskusí k tomuto tématu účastní stále jen jako zástupci či zástupkyně své »kulturní skupiny«, ne jako lidé s individuálními názory, čímž se zdůrazňuje »kulturní odlišnost« a vymezení je tak zachováno.
Není divu, že se tito lidé časem přestanou vymezovat proti stereotypům, jež jsou na ně uvalovány, a převezmou je, aby si – kvůli nedostatku přijetí ve většinové společnosti – vytvořili svoji vlastní skupinovou identitu. Jak se asi má takový člověk cítit, když pořád slyší o »židovsko-křesťanském základu Západu« nebo o »německé vládnoucí kultuře«? Nikdo se nezdá být překvapený, že tyto pojmy zakrývají dlouhou historii muslimsko-arabského vlivu na Evropu. A že Němci před několika desetiletími z velké části zničili »židovskou kulturu«, se tu rovněž zapomíná s přezíravou lhostejností. Tyto pojmy jsou zkrátka plody kulturalismu, který vytváří zevnitř i zvnějšku ideologicky ohraničená společenství.

Nová naděje
Co dělat s touhle sračkou? Doufáme samozřejmě, že Německo úspěšně dokončí sebevraždu, jak říká titul knihy Thilo Sarrazina. Nejsme totiž fanoušky této většinové společnost, i když si uvědomujeme, že mít německý pas a titul z německé univerzity, přináší lidem, kteří tu žijí, mnoho výhod a méně problémů. To ale chceme pro všechny lidi bez ohledu na pasy a diplomy. Do té doby by bylo jistě na individuální rovině příjemné, nemyslet si, že člověk něco ví o Harukim, Amadi, Tracy, Aaronovi, Coskunovi nebo Tatjaně jen na základě jejich původu. Na druhou stranu to také neznamená, že budeme mít ke každému automaticky pozitivní vztah jen proto, že je »cizinec«. Kromě toho: Dokud se bude ve válce klonů na tomto světě uvažovat v pojmech kultury, zůstává na rebelských armádách, aby se stavěly proti konkrétním pravicovým populistům a jiným (antimuslimským) rasistům. Nechť tě doprovází síla!

1Thilo Sarrazin je bývalý člen vedení Německé spolkové banky a člen německé sociální demokracie (SPD). Sarrazin publikoval několik kontroverzních knih, ve kterých mj. obhajuje omezování (zejména muslimské) imigrace do Německa a krácení sociálních dávek. Kvůli knihám, jež se staly bestsellery nejen v Německu, byl silně kritizován a třeba Ústřední rada židů v Německu ho odsoudila jako antisemitu. V Česku jeho knihy vychází bůh ví proč ve vydavatelství Academia. (pozn. překl.)

K dalšímu čtení:

Šlesingerová, Eva, Eleonóra Hamar, Csaba Szaló (2007): Konceptualizace pojmů rasa a rasismus: Sociologický pohled. Sociální studia 4: 7 – 21.

Mukhopadhyay, C. C. – P. Chua (2008): Cultural Racism. In: J. H. Moore (ed.): Encyclopedia of race and racism. Thomson Gane, Str. 377 – 383.

Proč se vyplatí zakládat politické skupiny a jak se vyhnout nástrahám organizační džungle?

Tento článek shrnuje důvody, proč má smysl dělat věci kolektivně. Není žádným tajemstvím, že jsme pro vytváření skupin. V kolektivu vydáváme časopis a jsme organizováni i v dalších strukturách. Jedna z nás se podílí na přípravách mezinárodního akčního dne proti politice škrtů, jiný člen redakce poskytuje lékařskou pomoc ilegalizovaným uprchlíkům, několik z nás je členy čtecích kroužků, jsme aktivní ve studentských výborech. Je třeba dodat, že všichni máme ze skupin i frustrující zážitky. Někteří dokonce přísahali, že už se do skupiny nikdy nevrátí. A přesto tady teď sedí. Všichni ale známe i lidi, kteří nemají vůbec chuť organizovat se. Existuje pro to několik důvodů. Stejně tak ale existuje hodně dobrých důvodů, proč to dělat.
Hlavní důvod, proč se organizovat, je zřejmý: Společně toho dosáhneme víc. Nácky sám nezaženeš, k tomu je třeba hodně lidí. Když už člověk nemá chuť zevlovat s kámošema na autobusové zastávce, je požadavek zřízení autonomního centra jen tak silný, jako jsou silní ti, kdo myšlenku podporují. To jsou jen dva příklady, jak někteří z nás získali své první zkušenosti s politickým organizováním, pokud zrovna nečistili místní potok pod mlýnem. Když se lidem podaří překazit nacistický pochod nebo zřídit vlastní levicové centrum, je to extrémně dobrý pocit.
Také pohled do historie ukazuje, že organizování se je pro dosažení změny nezbytné: Teorie a praktické pokusy změnit a plánovat společnost jsou tu už dlouho. Mnohé, co je pro nás dnes samozřejmé, je výsledkem dlouhých a vytrvalých bojů: konec otroctví, volební právo pro ženy nebo třeba dekriminalizace homosexuality. Také hodně sociálních zákonů bylo přijato, protože radikálům šlo o všechno a stát se je snažil uspokojit prostřednictvím ústupků.

Vidím, co ty nevidíš
Naším druhým důvodem pro politické organizování je, že se chceme společně a navzájem učit. Ve skupinových diskusích můžeme ověřovat vlastní argumenty. Společně se snažit o vysvětlení může mít přínos i pro každého jednotlivce. Na to, proč byl například zbit policií, když demonstroval proti náckům, člověk pravděpodobně nepřijde ve výuce základů společenských věd, kde se studenti a studentky učí o »nutnosti státního násilí« – alespoň podle osnov platných v Bavorsku.
Tvrzení, že se v diskusi s ostatními člověk naučí víc než sám, má ale háček: Organizování s sebou nese také problémy, např. hierarchické struktury ve skupině. Mnozí z nás mají zkušenost, že právě v mladších skupinách, např. v mládežnické Antifě¹, pozvaní »velcí« teoretikové udělají velký dojem, ve skutečnosti ale jen odstrašují. Existují také »vůdčí osobnosti«, které jsou možná trochu starší a sečtělejší. Člověk se pak často cítí malý a myslí si: Neumím to a nikdy to nebudu umět. Mnozí pak ze skupiny odcházejí. Jiní se věnují jen organizační práci. A když se o téhle divné dynamice a hierarchiích přece jen mluví – bohužel to ještě stále většinou tematizují ženy – je tu riziko, že člověk se svojí kritikou neobstojí a nebude ostatními brán vážně. Ale i tyto hádky jsou důležité, takže doporučujeme, abyste to řešili. Často se stává, že se skupina dostane do organizačního bludného kruhu, kdy má člověk strach ze skupinového taťky Šmouly nebo Šmoulinky, ale ignoruje to a pokračuje. A pak se jednou sám stane nejvyšším Šmoulou, který ostatní odstrašuje. Že je to šílené? Právě proto se organizujeme. Abychom bojovali za společnost, ve které už se mnohé starosti, jež nás oslabují a vyvolávají v nás vzájemný strach a tlak na výkonost, nebudou vyskytovat. Některé metody omezování negativních vedlejších účinků skupinových procesů se ukázaly být velmi užitečné: Moderování například může pomoct, aby lidé, kteří málo mluví, měli přednost. Nebo kolečka pravidelného střídání toho, kdo mluví, v nichž jsou často řešeny třeba hierarchie vědění. Ženská/trans-pléna, ve kterých se může mluvit bez často dominantních mužů. Odpovědí na neformální mocenské struktury může být zavedení formálních struktur, např. zajištění rotace úkolů, kdy každý někdy moderuje, dělá zápis nebo píše výzvu k účasti na demonstraci. Psací dílny, v nichž ti, pro které je psaní jednodušší, poskytují ostatním tipy, jež mohou pomoct. Ten, kdo teď působí v psaní nebo mluvení tak rutinně, z toho měl taky někdy strach. Zeptejte se!

Jakpak by to mělo fungovat v komunismu?
Nečekáme na revoluci – chceme jí provést a vytvořit společnost, ve které jde o potřeby lidí. K tomu jsou třeba formy komunikace, které nemají nic společného s nadvládou, jež je v současné společnosti všudypřítomná. Musíme se vydat na cestu už teď. A to je třetí důvod, proč se organizovat do skupin: Chceme se naučit kolektivním procesům a nehierarchickému vyjednávání. Chceme rozhodovat konsenzem, nebo hlasováním? Jak organizovat skupinu, v níž jsou lidé mluvící různými jazyky? Jak překonat hloupé vymezování se vůči jiným politickým skupinám – protože i když necháme stranou obsahové rozdíly, přetrvává přístup: Moje skupina je nejvíc cool. Je třeba si uvědomit, že jde o mocenskou hru, a podrobovat to kritice. Skupiny mohou také vytvářet normy. Stává se, většinou nepozorovaně, že myšlenky nepřekračují pevný rámec, dokonce i náš jazyk je čím dál víc stejný. Tento proces má dvě stránky: Jakmile skupina začne stagnovat, není už místem, kde se vyvíjejí nové myšlenky. Na druhou stranu má vliv ve svém »okolí«: Skupina začne být vnímána jako utužené »my«. Neoživuje pak už své okolí – což skupiny většinou ve velké míře dělají – nýbrž eroduje. Všechny příznaky tohoto stavu normování by měly být tématem jednání, k němuž by měli být přizváni také »vnější« kritici a kritičky.
Při vší kritice, kterou jsme tu zmínili, je třeba si uvědomit, že ve skupině nebudou nikdy existovat úplně ideální poměry, problémy se budou stále znovu objevovat a bude třeba je znovu řešit.
Ve skupině je také možné naučit se vypořádat s různými časovými kapacitami jednotlivých lidí. Někdo začal chodit do vyčerpávající práce, jiní se nedávno začali starat o dítě nebo uvízli oběma ušima ve studijním stresu. To je pro nás čtvrtý důvod pro politické organizování se: Jak to všechno dostat pod jednu střechu? Existuje možnost, jak si vzájemně vypomoci? To platí jak v běžném životě, tak v případě státních represí. Kdo nově vstoupil do skupiny a začal s politickými aktivitami, rychle zjistí, že stát má velký zájem mu v tom zamezit. To například viděli lidé, kteří minulý rok vsedě blokovali nacistický pochod v Drážďanech, a byli obviněni z vytváření zločinného spolčení, za což se může jít až na pět let do vězení. To samozřejmě vyvolává strach a člověk si dvakrát rozmyslí, jestli chce podstupovat všechen ten stres. Skupina se také postará, aby člověk, který poprvé čelí represi, nezůstal sám na náklady, jež jsou s ní spojené.
Skupina je potřebná také proto, že společnost jedince poměrně rychle otupí: Chodit každý den do školy, na univerzitu nebo do práce a muset se zařadit/přizpůsobit, může mít – nesetkáváme-li se s podobně smýšlejícími lidmi a dobrými nápady – katastrofální vliv na naši schopnost kritizovat. Mnohým z nás daly skupiny přímo křídla. Kromě toho je dobré, když se člověk může bavit s politickými přáteli o každodenních starostech (nepříjemnostech s pronajímatelem, sexistickými chlápky, učitelkou či učitelem, v práci nebo na pracáku). Tyto otázky se až příliš často probírají u piva, místo aby byly chápány jako politické otázky, které patří na schůzi. Jsou to situace, ve kterých nadvláda získává konkrétní formu, a proto by měly být předmětem politické práce.
Z těchto čtyř důvodů považujeme organizování se za smysluplné. Pokud se ti nezdají být přesvědčivé, napiš nám a diskutuj s námi. V opačném případě: Začněte! Hledejte a zakládejte skupiny, síťujte se, organizujte, pište texty.

1Antifa v Německu není jedna organizace, ale množství malých autonomních organizací, které fungují regionálně a do velké míry nezávisle na ostatních »Antifách«. (pozn. překl.)

K dalšímu čtení:

Freeman, Jo (2005 [1971]): Tyranny of structurelessness.

O’Banion, Paul – Bender (2017): Německá autonomní antifa: Od autonomů k post-antifě.

Jak spolu gender a stát vzájemně souvisí?

Sex, sex, sex… Vzbudili jsme vaši pozornost?
Pokud jste překvapení, co dělá tohle téma v radikálně levicovém časopise, nebo doufáte, že půjde o »šťavnatý článek«, měli bychom to uvést na pravou míru: tenhle článek se zabývá otázkou vztahů, jež existují mezi genderem a státem, a je o feminismu. O feminismu? Moment, není to trochu vyčpělé téma? Opravdu chceme psát o ukřičených polonahých ženách z 60. let? Proč se k tomu vracet?

Starý vztah…
Proto: ať už jde o hloupé hlášky a fráze používané při balení holek nebo o mužsky dominantní, chlapácké chování ve škole, v práci, ve vašem okruhu přátel nebo v aktivistické skupině – sexismus je pořád součástí našeho každodenního života. Odpartiček »starších kluků« na univerzitě nebo v ekonomice, jež zajišťují, že ženy nezískají lépe placené práce, přes učitele fyziky, kteří stále věří, že ženy nejsou schopné myslet tak logicky jako muži (což na druhou stranu vede k tichému a nejistému chování dívek), až po verbální a fyzické násilí v situaci, kdy se dvě ženy políbí na ulici nebo prostě neodpovídají představě o tom, jak by »skutečná žena« měla vypadat.
Role, jež dokonce i my každý den reprodukujeme prostřednictvím těchto pojmů, myšlenek a komentářů, nejsou vůbec nové. Představy o tom, jak by se kluci a holky, muži a ženy měli chovat, existují po staletí. Během vývoje kapitalismu v 19. století se objevil jasný rozdíl mezi prací v domácnosti na jedné straně a prací za mzdu v továrnách a hnědouhelných dolech na druhé straně, jenž byl založený na existujících specifických genderových rolích. Zdálo se přirozené, že se žena stará o domácnost a o děti, uklízí, vaří pro členy rodiny, kteří jí také pláčou na rameni a pro které obecně dělá spoustu emocionální práce. Zkrátka že je zodpovědná za reprodukci jejího manžela, který bude mít díky tomu další den sílu znovu pracovat do úmoru. 
Ačkoliv se od té doby rodinné struktury proměnily, je tomu tak více méně dodnes. Devadesát procent rodičů samoživitelů jsou ženy. A dokonce i na trhu práce jsou to především ženy, kdo se stará o děti, pečuje o nemocné a umývá staré – což jsou všechno zaměstnání, jež v průměru nejsou moc dobře placená.

Vaření, péče, výchova dětí
Dnes nicméně mnoho věcí vypadá v západních zemích lépe. Ženy úspěšně bojovaly za zlepšení své sociální situace: ženské volební právo, sexuální revoluce a studium na univerzitě většina dívek a žen považovuje za samozřejmost. Nechceme popírat, že v posledních několika letech se toho mnoho změnilo, zvláště poté co ženské hnutí v 60. letech (ano, ty »muže nenávidějící feminacistky«, z nichž si tolik lidí dělá legraci) zaútočilo na beznadějnou maloměšťáckou situaci žen v domácnosti. Po čase se tyto boje konečně odrazily v zákonech.^* Ženám bylo umožněno v Německu volit v roce 1918 (ve Švýcarsku to trvalo až do roku 1971). Zatímco naše matky a babičky musely mít svolení svého manžela, aby mohly podepsat pracovní smlouvu, od roku 1977 bylo uzákoněno právo svobodné volby povolání. V roce 1979 přišli otcové o rozhodovací pravomoc v otázce vzdělávání dětí. Znásilnění v manželství se v roce 1997 stalo trestným činem (avšak bylo stíháno, jen na žádost ženy, až po roce 2004). A tak dále a tak podobně. Ano, mohlo by se zdát, že stát je teď největším feministou. Protože bez finančních pobídek, jako jsou rodičovské přídavky, jež byly v Německu zavedeny v roce 2007, by se většina otců jistě zdráhala učit, jak přebalit dítě. Tyto státní platby dostávají rodiče pod podmínkou, že jdou oba na rodičovskou dovolenou, aby pečovali o dítě. Některé země také schválily zákon, jenž umožňuje ženě dát k soudu diskriminaci při náboru ženských pracovnic.
To je všechno velmi dobré, v tomto článku ale chceme ukázat, že existují specifické důvody pro vládní regulaci genderových vztahů. A tyto důvody nemají nic společného se záměrem bojovat proti sexismu. Místo toho jsou – přímo či nepřímo – spojené s ekonomickými zájmy. Dalo by se namítnout, že to nevadí, pokud se věci zlepšují. To je ale chyba. V prvé řadě je jasné, že v jednotlivých zákonech nejde o emancipaci. Za druhé kdokoliv bojuje proti genderové nerovnosti a zároveň spoléhá na stát, narazí ve svém boji dříve nebo později na strukturální omezení. Rozhodně nechceme, aby byly sexistické podmínky nepatrně reformovány, je to pořád ta samá sračka, jen v novém obalu.

Když přilétají čápi…
Státy mají jeden primární účel: zajistit na svém území hladké fungování kapitalismu. Jen tak mají šanci získat v konkurenci ostatních států dobrou pozici na světovém trhu. Za tím účelem potřebují populaci, jež je do určité míry spokojená a v žádném okamžiku se nebude bouřit. Na tomto základě je státem pozorně sledováno každé emancipační hnutí: nároky a reformní snahy, jež neohrožují základní cíl státu, jsou často přijímány, zatímco jiné jsou potlačovány. Tak tomu bylo také v případě ženské emancipace. Moderní průmyslové národy si nemohly dovolit nevyužívat polovinu své populace jako schopné a ochotné dělníky. To také znamená, že rigidní genderové role a hloupé sexistické představy mohou být někdy vnímány jako překážky. Některá z výše zmíněných zlepšení vyplynula z této dynamiky.
Tato zlepšení současně nezmění obecný zájem státu o rodinnou a populační politiku a spolu s nimi zájem o »ženské« tělo: o kontrolu porodů, kontrolu výchovy dětí a kontrolu toho, kdo s kým spí. Hovoříme koneckonců o budoucích občanech, stejně jako o budoucích pracujících. Jak je uvedeno v článku 6 německé ústavy: »Manželství a rodina by měly požívat zvláštní ochranu státu.« To potvrzuje, že rodina je v očích státu stále velmi důležitou jednotkou. Mnozí říkají, že je to »základ státu«. Ale ne všichni rodiče mají být takovým »základem«: v případě výše zmíněných rodičovských příspěvků na tom nejvíce vydělávají především ti, kdo mají nejvyšší příjmy – a tak to stát chce. Německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2006 na setkání Federace německých zaměstnavatelů prohlásila, že »dnes máme problém s tím, že 40 % akademiků a akademiček nemá děti. A to je situace, jakou si země, jež si říká ‚vysoce rozvinutá‘, nemůže dovolit.« A tak funguje moderní populační politika.

Modrá, nebo růžová?
Státy udržují binární genderový řád prostřednictvím zákonů. Vymazávají vše, co nezapadá do jedné nebo druhé kategorie. Všude se setkáváme se vzorci a normami, jimž musíme vyhovovat – »Ale no tak! Chovejte se jako skutečná dáma«, »Ukaž, že jsi opravdový chlap«… Lidé, kteří nezapadají do jedné či druhé kategorie nebo kteří prostě nechtějí zapadat do forem těchto převládajících rolí, ve škole, ve sportovních klubech nebo na pracovišti stojí stranou. Stát k tomu přispívá, když vyžaduje povinné vyznačení, zda jste »muž«, nebo »žena« na občanském průkaze. Tento sociální a právní tlak vytváří situace, v nichž jsou intersexuální lidé, kteří se narodili s tzv. neurčitými pohlavními znaky, nuceni krátce po narození podstoupit chirurgický zákrok, aby se odstranila jakákoliv dvojznačnost, jež by mohla narušovat binární genderový řád.

Obětí, mazlení, komunismus
Co plyne ze všeho, co jsme napsali? V průběhu historie se mnoho věcí změnilo a nikdo jistě nechce, abychom přišli o výdobytky, jež vybojovalo ženské hnutí. Neměli bychom si každopádně dělat iluze: tyto reformy, za něž bojují sociální hnutí, představují stále jen ústupky v rámci kapitalistických norem. To znamená, že se v podstatě nic nezměnilo: kapitalismus nebude lepší, jen protože se povolí sňatky homosexuálů, protože jsou dostupné antikoncepční pilulky nebo protože se zvýšily příspěvky na děti. Kapitalismus se tím jen přizpůsobuje novým okolnostem tak, aby mohly zítra pokračovat každodenní hrůzy.
Emancipace a genderová rovnost znamenají víc než jen mít stejné právo být vykořisťován(a). Emancipace založená na státě a národě nemůže být nikdy skutečnou emancipací. To znamená, že vedle všech každodenních bojů proti sexismu musíme bojovat za společnost bez kapitalismu a států – a to platí i naopak.

*Všechny následující příklady jsou z Německa, ve většině západních zemí byl ale vývoj podobný. (pozn. překl.)

K dalšímu čtení:

Fraser, Nancy (2009): Feminismus, kapitalismus a lest dějin. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 10, 2: 1 – 9.